Epilog.

Epilog.
Posvátné Iluse, Vám zpěv svůj naposled zazpívám nejvroucnější. Jak v jitra červáncích, kdy poprvé jsem zřel života siluety, jak v nocích zoufalství, kdy už jsem umíral v propasti nejděsnější, tak jako dnes v triumfu svém, kdy bohů větší, jsem stanul u své mety – Vy byly jste mi vším, mou modlitbou a krmí a vínem sílivým, z něhož jsem naděj pil. Vás nikdy neztratím, ó ráje zjevení, a Vašich na křídlech dál k Slunci poletím, (bych v jeho paprscích se skláněl pokorně, svou lásku, práci svou a dny své pozlatil,) Vám, svaté iluse, svou ranní modlitbu v zbožnění uctivém oddanně posvětím...! A kdyby ilusí jen byla víra má, kterou jsem zpíval teď a krví srdce psal, tím bude slavnější mé velké vítězství, že štěstí našel jsem ve Vašem království; a kdyby shroutit měl se v trosky truchlivé ten chrám můj vysoký, můj zářný Ideál, jak oči zdvihnu k Vám ve prosbě vášnivé, ráj krasší dáte mi a větší bohatsvíbohatství! 54 A řek’ bych nějraděj, Vám svoji oddanosť jen prostičce, tak jak to cítí srdce mé: – Já mám Vás tolik rád a při nás zůstaňte, až s duší drahou mi životem půjdeme, o Vaši přízně dar a posvěcení dnů svých prosit budeme...! 55 POZNÁMKA.
Laskavý čtenář nechť opraví si v předposledním odstavci dedikace v první řádce hrubě smysl rušící chybu a čte místo „uznati“ – slovo „uznají-li“.
V básních ANDANTE, PÍSEŇ VÍTĚZNÁ a EPILOG musily býti dlouhé verše rozděleny, tak že třeba čísti vždy dvě polovičky jako jeden verš.
E: až; 2004 [56]