Píseň vítězná.
U nohou mých se svíjíš, Satane, a zuříš v těžkém ponížení svém,
já přemohl tě v chvíli žehnané a spárům hnusné smrti unik’ jsem;
já byl jen sveden ve tvou černou říš a klaněl jsem se tobě krátce jen
ty’s nyní přemožen a já jsem svoboden..!
Ty netvore, jsi dobrým vladařem, těm duším zbloudilým v tvé bídy říš,
ty rozkoše je spíjíš pohárem, pak pomalu je, sketo, zabíjíš
a chtivě ssaješ horkou jejich krev, jež zmámeny, když zmírají,
„Ó Velký Satane!“ ti ještě šeptají...
*
Mně Život iluse a víru vzal, z nichž duše mojemojí květ měl vypučet
a nad vším zoufaje jsem zdrcen stál a čekal na chvíli, kdy Smrti hled
mě strhne v propasť strašlivého Nic a v pustých šílenosti hodinách
jsem šlapal cynicky sny čisté mládi v prach...
Tu přišel’s ty, ten starý z ráje Had, a šeptal v sluch mi svůdně: „Nezemřeš!
45
„ChciChci život, štěstí, všecko chci ti dát, „kdyžkdyž před mým velkým trůnem pokleknešpoklekneš,
„měmě budeš bohem zvát a vše, co dřív ti „svatosvato bylo, v oheň uvrhneš –
„hříchhřích u mně cnosti je, v rozkoši utoneš a nezemřeš...“
A já jsem za ním šel a šel jsem rád. Mě hrůza Smrti příliš děsila,
ač v bídě, přec jsem nechtěl mřít tak mlád... A duše svedená teď hýřila
v tisíci rokošírozkoší a Satanu jsem klaněl se a hnusně otročil,
spit vášní zkázu hrozící jsem netušil...
Tak šel jsem chvíli zaslepen zas nové smrti vstříc, však horší všech...
Tu v opojení mé svit spásy den, svůj zřel jsem blud, až ztajil se mi dech...
A vzpouru prudkou zdvih’ jsem Satanu, strh pouta jeho a pak prchal ven –
a teď jsem vítězem a ty jsi, Satane, tak těžce ponížen..!ponížen...!
O Prométhee, já Tvůj pozdní syn na konci hynoucího století
své štěstí volám světa do končin, že unikl jsem Smrti prokletí,
a cítím tvoji sílu titánskou, když vstal jsi volný zas a odpoután,
jsa Člověk, božství atóm, světa pán!
Jak Fénix, Herakles kol sebe zřím, když v slavné chvíli k žití novému
se obrodili ohněm mystickým, a hrdě vzlétli k nebi jasnému –
vám, fantómy, se zdám být podoben a objímaje láskou celý svět
teď v nový život, v síly radosti chci spět..!spět...!
46
Jak život miluji, jak na něm lpím! A k svému slunci spěchám vesele –
to strhá mraky ohněm sálavým a květy štěstí cestou nastele
a setře slzy, bez nichž není svět...
Již vzpomínám jak v mlhách jen
na muka dnů, kdy byla blízko Smrť – a vírou svojí sílen, posvěcen
jdu na rtech maje píseň vítěznou, ku práci mužné – ne pro sebe jen –
ku štěstí všech a pro Tebe – viď, duše drahá, nejdu samoten...!
47