První setkání.

První setkání.
Zase jsme letěli v křiku a zpěvu; náhle jsme stanuli v úžasu sladkém; proti nám letěly rozkošné děti, s dlouhými vlásky a v sukénkách krátkých – a přímo k nám! Oči jsme zbystřili v zvědavé touze: kdo by to mohl být? V půvabu mládí, zářící krásou a neznámý dosud...? Kdo nám je posílá k celému štěstí...? Byly to sestry. Neznámá síla nám zrychlila kroky, u nich až byli jsme docela blízko: náhle jsme stanuli uctivě, mlčky, v rozchvění srdce jsme sklonili hlavy k pokloně. Děvčátka v pohybu gracie plném vzdala dík za naše zbožnění dvorné; v zážehu mužných a rytířských citů vřele jsme zlíbali hezoučké ručky těch malých dam. Pak jsme se poznali důvěrněj’, blíže, každý si vyvolil milou svou dámu; v oči si hledíce zvědavě, tiše, více jsme nezřeli v rozkoši vlahé – než-li ty oči... 13 Náhle však zazněly jásavé rytmy, Jara to hudba, již řídilo Mládí: v kouzelných tonech jsme spili se zcela, v tanci jsme hýřili, zpěvu a smíchu, hrám nebylo konce... Snad bychom byli tak bláznili věčně! Najednou děvčata zvážněla, zmlkla, k loučení ručky nám políbit dala, s úsměvem odešla. – Odešla? Proč? Což nejsou jakou my? – Byli jsme smutni, až přišla k nám zase, přinesla štěstí a úsměvů záři. – Tušit jsme počali tajemství sladké, bez jejich kouzla že nemůžem’ žíti – však neuměli jsme to říci... 14