Andante.

Andante. E. S.
Slyšíš, má duše, v melancholii své našich smutků delikátní píseň, andante pohřební v pochodu rytmu, jež v hloubce se tichounce ztrácí...? Bojíš se, duše má, že by nám srdce puklo v těch molových akkordů nářcích? Viď, chtěla bys – z dálky tak – slyšet zas veselou písničku leta, a uvidět – v pastelu vybledlém – sladké ty dny, oh, zase...? * Jak v lesích jsme bloudili, obliti vůní a přidušeným světlem, ale ne sami – jak v rozkošně vlahých nocích jsme se hloupému měsíci smáli, ale ne sami – jak v růžových jitrech jsme chválili slunce, jež prškou nás kropilo zlatou, ale ne sami – jak šeptali jsme tiše a líbali vášnivě v objetích dlouhých, ale ne sami – viď, duše má věrná – nikdy však sami... Však, jak bychom sami tak choditi mohli po lesích, kdyby nás Její nevedly oči –? co by nás vábila noc – i s lunou – bez Její záře a tepla a dechu –? 40 jak bychom dovedli zpívat tak krásně, kdyby nám Ona nepěla napřed –? a koho bychom líbali než Ji, a komu tak šeptali tiše a vroucně – oh, kde byly dnů našich letních sálavé barvy – bez Ní...?! Však dík jsme Jí vzdali za všecky dary a milosť a přízeň, Jí oltářík jsme zasvětili zlatý a ctili ji oddaně, vděčně, a věčnou lásky zapálili lampu, oleje nalivše citů.. * Chceš spít se vzpomínkou, má duše, žal svůj v ní utopit a tiše zapomnít na bouři divokou, jež zhroutila oltář, nám unesla světici s potupným, sveřepým smíchem? Poznáš jen bídu ve vzpomínky pastelu bledém a uprchlé vůně dávno mrtvého štěstí, – tu zmlklou píseň jásavou už nedovedeš zazpívat, má duše – v andante pohřebním, jež v tónů nářcích se v hloubce, tichounce ztrácí, jen bolestné uslyšíš: Bylo... a zoufalé: Marně, marně, ach marně... 41