Závisť.
(Viktoru Dykovi.)
Vše dýchalo Jarem a jeho sladká zeleň svítila na všem vlhkým usměvavým světlem mládí. A dechem tím živným jsem se opíjel, snést oči nemohly tu slunce zlatou sprchu a v krev mou studenou jak nový kanul by život.
Na palouk přišel jsem. Na pravo nízká stráň, jež byla pokryta bílými kmeny bříz a jejich koruny se chvěly v rozkoši svou jemnou zelení ke slunci mladému.
Na palouku vzkvetlém tisíci máků, ohnivě svítících v smaragdu trávy, hoši se točily s děvčaty v reji skotačivém, k tomu si zpívali melodii čistou a smavou. Děvčátka v způsobném empiru, ve vlasech máky, a hoši, již koketovali s mužstvím bledým nádechem retu – se drželi za ruce, v oči se dívali vesele, cudně a v rušném shonu vše jásalo, tančilo, zpívalo s grácií sladkou...
Padala na mě ta veselí prška, hřály mě úsměvy jejich a křiky, Jara mně teplo stoupalo k srdci –
a v duši mé, sevřené v nudy a smutku a zoufalství hábitě konvenčně černém, se vzepjala touha a opřela prudce o stěny srdce –
a byl bych tak rád skočil mezi dva nejbližší v kole, jim ruce podal a štěstím vzplál, jež v očích jim hrálo, tančil a zpíval a vířil a jásavě vzkřikl...!
Ale umírám hanbou. Oh, nemám síly, abych odtrhl s tváři tu přirostlou, protivnou, nelidskou vážnosti masku, abych v tom utonul víru a v slavnostech šťasten byl Mládí a sebe zas našel...!
Chorobně rozšířenýma zornicema na bídu jsem se podíval světa, příliš uřícen jsem přiběhl k prameni Vědění a rychle se napil, nelidské kultury rozum teď srdce chod zastavil zcela a moje uvěznil mládí... Tak žiju teď jen života touhu...
V šílené závisti dívám se na zelený, sluncem oblitý palouk – pryč utíkám, abych svou neviděl bídu, ohlédnout nechci se – nechť volá mě Jaro a Mládí...
Volají marně. A já je tak miluji a touhou po nich zmírám – však obejmout je nesmím – snad už nikdy...!
35