Requiem Ilusi.

Requiem Ilusi.
Je kolem tak smutno, v mé duši je smutno, je kolem tak pusto, v mé duši je pusto, je kolem tak chladno a v mé duši chladno, je na všem bolesť a v duši mé bolesť, jež osiřela a zmírá v zoufalství. Mně uprchly, mněmě opustily moje matky, odešly v daleké Neznámo, jež nevrací. A já teď nedovedu věřit, že zde již nejsou, jež byly tak drahy mé duši: mých citů matky, mých myšlének matky, moje Iluse mi zemřely... Tak tiše mi zemřely, tak rychle, v jediném okamžení, bez rozloučení. * Spit noci horkým opojivým dechem, v objetí první vášně jsem kles’ a vešel v nový život rudými portierami Rozkoše – a byl to velký pád a zavržení duše. Když chladl žár a dobouřila vášeň, vzlykající v extasi, v té chvíli zašla veliká Hvězda, jejíž bílá magická zář padala v svítivém prachu na kněžské moje roucho čistoty. A horký první hřích je střísnil nachem. A v chvíli té uhasl bělostný svit, jenž oslňoval moje oči, a v chvíli té jsem prohlédl, a strhl roušku dráždivého tajemství. V té chvíli prchly iluse o čisté lásce a dozněly akordy zbožných melodií, v té chvíli zrudlo mystické víno mých cudných obětí v krev; v té chvíli prchly iluse o čisté lásce, již ctil jsem oddaně a pokorně a zdaleka – v té chvíli shroutil se neposkvrněný oltář a místo Madonny, před níž jsem klečel v 24 bázni, padla do mého objetí žena, planoucí žádostí v nahotě růžových muselínů. A poklonivše se vzdali jsme oběť v mocném jméně: Venus... * Sám a sám probudil jsem se v mrazivém jitru – jako v pokání – a dýchal ostrý vzduch ve znavené nervy. V dalekém obzoru vzpomínky mizely vise nebeských svatyň čistoty a po ilusích pohřbených zbyl v duši jen dech kadidla a vyvanutý parfum svadlých lilijí a bolestný, těžký cit, jak byly by mi prchly tak dávno již, tak dávno, dávno... 25