Epilog.
Posvátné Iluse, Vám zpěv svůj naposled zazpívám nejvroucnější.
Jak v jitra červáncích, kdy poprvé jsem zřel života siluety,
jak v nocích zoufalství, kdy už jsem umíral v propasti nejděsnější,
tak jako dnes v triumfu svém, kdy bohů větší, jsem stanul u své mety –
Vy byly jste mi vším, mou modlitbou a krmí a vínem sílivým, z něhož jsem naděj pil.
Vás nikdy neztratím, ó ráje zjevení, a Vašich na křídlech dál k Slunci poletím,
(bych v jeho paprscích se skláněl pokorně, svou lásku, práci svou a dny své pozlatil,)
Vám, svaté iluse, svou ranní modlitbu v zbožnění uctivém oddanně posvětím...!
A kdyby ilusí jen byla víra má, kterou jsem zpíval teď a krví srdce psal,
tím bude slavnější mé velké vítězství, že štěstí našel jsem ve Vašem království;
a kdyby shroutit měl se v trosky truchlivé ten chrám můj vysoký, můj zářný Ideál,
jak oči zdvihnu k Vám ve prosbě vášnivé, ráj krasší dáte mi a větší bohatsvíbohatství!
54
A řek’ bych nějraděj, Vám svoji oddanosť jen prostičce, tak jak to cítí srdce mé: –
Já mám Vás tolik rád a při nás zůstaňte, až s duší drahou mi životem půjdeme,
o Vaši přízně dar a posvěcení dnů svých prosit budeme...!
55
POZNÁMKA.
Laskavý čtenář nechť opraví si v předposledním odstavci dedikace v první řádce hrubě smysl rušící chybu a čte místo „uznati“ – slovo „uznají-li“.
V básních ANDANTE, PÍSEŇ VÍTĚZNÁ a EPILOG musily býti dlouhé verše rozděleny, tak že třeba čísti vždy dvě polovičky jako jeden verš.
E: až; 2004
[56]