ZÁVOJEM ŠERA
Já vzývám Tě, má Paní,
Madono milostná,
potůčků hlasem v stráni,
jabloňko bělostná,
výdechem tavolníka
na břehu rybníka,
pípnutím rákosníka,
když ve snu zavzlyká,
vzývám Tě travin vzdechem,
západu šíráním,
kukačkou, lesním echem
i hvězdným svítáním.
67
Pasáčka s tenkým bičem
zdravím Tě píšťalkou,
prokřehlým petrklíčem
i plachou fialkou.
Madono vandrovníků,
máš něhu pod víčky,
Tvé nohy žluť jestřábníků
odívá v střevíčky.
Ty jako s holoubátky
si s cikáňaty hráš,
na babky přede vrátky
se milostně usmíváš.
Tvá měkká dlaň pohrává si
s praporky ovísků –
Tvé sametové řasy,
Tvé čelo z narcisků!
Ve vlasech hlohu snítku
a svlačcem krytou hruď
68
díváš se sladce z šípků,
u pat máš mochny žluť,
polštářky mateřídoušky,
vybledlé slzičky –
ušetř nás velké zkoušky,
má Paní, už pro vždycky!
Líbezně nad námi vlaje
Tvá šerpa z obláčků,
Tys doma za branou ráje,
Tys doma u ptáčků.
Závojem šera k nám září
Tvůj pohled hvězdnatý,
Madono s přesladkou tváří
a s hadem u paty.
Zalévej naši lásku,
zalévej naše sny,
i na drobnou husopasku
lij něhy déšť milostný.
69
Vzývám Tě chleba skývou,
již hladovým ukrojím,
vzývám Tě křehkou jívou:
Tys láska a já to vím!
Láska, jež bdí a prosí,
jež všecky objímá,
jež všem je číší rosy,
jde nohama bosýma
k těm nejprostším, k těm chudým,
na něž pad’ provždy stín,
těšíš je šípkem rudým,
korálky jeřabin.
Tys láska, jež přimlouvá se
za kněžnu, za dračku,
jež v paláce dobývá se,
do nízkých baráčků,
jež ve větvích stromů zpívá
a v poupatech se rdí,
70
jež z dětských se očí dívá,
nad ptačími hnízdy bdí.
Za domov prosím Tě šípků,
za tichou vlast čekanky,
opatruj žeň našich sklípků,
ať vyschnou slz studánky.
Prosím Tě za ovísky,
za vločky kopretin,
za olše, jilmy, lísky,
Tys vánek náš, náš stín!
Za všecko s pláčem v hlase,
co smutkem v nás prosvitá,
ať nad světem zasvítí zase
naděje rozbitá!
Rozednilo se ve mně
a už svou cestu znám –
usměj se na mne jemně,
já jdu a už vím kam.
71
Už našla jsem svou cestu,
hle, pokorné šlápoty
tak jasně vedou, věz, tu
v mých bratří životy.
Tvou šerpu ohvězděnou
já líbám potají,
tu něhu probuzenou
ať dlaně rozdají.
Dej pokorně mi pásti
ovečky vroucích slov
na lučině mé vlasti
před cestou na hřbitov.
Dej obláčky slov hnáti
jak vánek oblohou,
pro hloub mé lásky, Máti,
pro slzu přemnohou
jíž láska uronila,
jež chtěla rozdávat,
72
já šla a nezbloudila –
už vím, co je mít rád.
Rozednilo se ve mně,
rozednilo se v nás,
pro pokoru mé země
ty, jež Tě prosí, spas!
V sobectví mrazném chladu
buď naše přístřeší,
na společném vinohradu
ať láska nás potěší.
Ať zdřímne na Tvých dlaních
náš neklid všelidský,
ať odpočine na nich
a usne navždycky.
73