KLID
Bude hřmít. Klid, jen klid. Slyšíš hřmít? Klid, jen klid. Kam se skrýt? Klid, jen klid. Uč se bdít. Klid, jen klid. Třímej štít. Klid, jen klid. 9

VZDOR
Nad hlavou hřímá. Držte se zpříma! Čas hoře snímá. Držte se zpříma! Radost jen dřímá. Držte se zpříma! Ohniště dýmá. Držte se zpříma! Přeletí zima. Držte se zpříma! Stín palcát třímá. Držte se zpříma! 10

OTÁZKY
Vlá nad krajinou křídlo úzkosti. Krajino májová, krajino radosti! Ó loňské růže, loňské kapradí! Nadarmo mlčíš, vzdech tě prozradí. Jak nad krajinou dým vlá modrá naděje. Co s vámi děje se? Ne, nic se neděje! Koho zřím odcházet – ach, sním, anebo bdím? – podzimní krajinou, co vše odchází s ním? Veselé fábory a léta záření, ta píseň nejdražší, v níž vod je hučení. Co děje se? Ach, nic se neděje. Bolesti, ustup! Na stráž, naděje! 11 Proč se tak změnila dnes celá krajina? Co pláče, truchlí v ní a co v ní usíná? O něčem hrozném, ach, mně dneska zdálo se! Co děje se? Ach, nic: všecko už stalo se. Dovlály prapory, dovlála naděje. To kroky vraha jsou? Lupiče? Zloděje? Co děje se? Ach, nic. Stát zpříma jen se snaž. A slzu zamáčkni. Ne, slzu neukaž! 12

HRANY
Zvoní hrany na vše strany, vítr zbořil slavobrány. Zlé to sny jsou? Hry snad bědné? Což strašidla straší ve dne? Vzniklý pramen pláče v trávě, pláčí lesy na Šumavě. Utírá si někdo řasy, vzpomíná si, vzpomíná si na pentle a na fábory, na ty hory, na ty hory. V číši otrávené víno nepij, nepij, domovino! 13 Černá labuť, černí pávi naposled tě zpěvem zdraví. Jak to svistí, jak to svistí v celém světě nenávistí! Mluvit stříbro, mlčet zlato – utíká to, utíká to. Uč se, uč ve hvězdách čísti uč se, uč se nenávisti! 14

UKOLÉBAVKA.
Spi, spi má země s ranou ve hrudi, snad zítra již tě skřivan probudí. Lehčí než pýří, těžší nežli žal je moudrý čas – kdo by se, země, bál? Jen když tě litují, jen když ti neklnou! Jde spravedlivý čas, jde vlna za vlnou... 15

SHOŘELÝ KROV
Macešky slov, pomněnky slov, ta rudá záře – to hoří krov. Červený ďábel – červený lov. Stříbrné šňůry pláče vdov. Chodíme denně na hřbitov. Ten šedý popel – to shořel krov. Mučenky slov, kopřivy slov. Červený ďábel – červený lov. Ze msty se kuje nejtvrdší kov. 16

ZLÝ ČAS
Je ještě dlouho do svatého Jiří a přece vylézají hadi, štíři. Ptají se bledí lidé ve světnicích: jak budeme žít při zhasnutých svících? Není to malá věc, ach, potopy se dožít, umírat stokrát, stokrát znovu ožít. Zatím co slzy stékají po bledých lících přemýšlet o starých i nových šibenicích. Není to malá věc, když nad hlavami hřímá, při zhasnutých se svících držet zpříma. Kdo tolik krve, tolik hříchů smíří? Šeptají lidé: chraň nás svatý Jiří! 17 Jen jitro, jitro vládu noci zboří. Na temných kopcích strážné ohně hoří. Modlí se bledí lidé ve světnicích. Vzpřímeni stojí při zhasnutých svících. 18

MLČENÍ
Mlčíme. Mlčení naše hřímá. Očima lžeme proradnýma. Vlkodlak na prsou nám klečí. Byli jsme sví. Teď máme být něčí? Stín šibenic marně se do tmy tyčí. Jsme ještě sví. Ne, nejsme ničí! 19

MODLITBA
Do dlaní Tvých se vkládá úzkost má, jde do nich spát, jak unavený den když hýčká tma po hoři ztrát. Po dlaních Tvých se vzpíná úzkost má, po síle Tvé, uspi můj žal, budeme bdíti dva v zlé noci té! Slyš harfy úzkosti, vzdech lípy zlomené, dna nemá žal – ó veď mne výhní očistného plamene, vše malé ve mně spal! 20 Vím, pokyneš a rozhrne se tma a zbělí hřích. Do dlaní Tvých se choulí úzkost má, do dlaní Tvých! 21

ŘEČI MÁ!
Do jaké krásy jsi se rozvila, stolistá růže, řeči má! Staletími jsi zářila, voněla’s tmou, když vládla tma. Pták zkřehlý, krvavým naším stoletím doletím k tobě, doletím? Mrtvých jsi ústa zdobila, loutno má, pýcho má, skřivany spící jsi budila, když červánek zářil, když tála tma. Lodička vratká, k tobě, již miluji, krvavou řekou dopluji, dopluji? 22 Co ztajeno je v tobě tváří odešlých, věno mé, křídlo mé! Dýchají v tobě svaté kroky jich, ty nesmrtelné kroky vítězné. Obejmu tě, budeš někdy zcela mou líbezná stolistko, vonící tmou? Ty vyšlá z šera tisíciletí, nádherná řeko, řeči má, hlasy všech pramenů jsou v tobě zaklety, nářek i hrana dnes v tobě lká. List vhozený v proud, zpívám a žaluji – krvavými peřejemi dneška propluji? 23

ZTRNUTÍ
Na křídlech času mech se zelená, neletí, stojí, stojí – hnije, hnije. Ta slavobrána dní, bílá a červená! A mezi věncovím ta jedovatá zmije! Čas plazí se, ten jedovatý had, čas plazí se, by uštkl zprava, zleva. Ten očí půst, ten srdcí krutý hlad, ta dlouhou zimou odumřelá réva! Mech na křídlech, ustrnul, civí čas, jak zhypnotisovaný zlobou něčí, hřbitovem světa vlá ten strašný smrti mráz, na hrobech živých mrtvých mrtví živí klečí. 24 Neletí, stojí – stojí, zahnívá čas dávno prokletý, vždy znovu proklínaný. Netopýr hřbitov křídly přikrývá, nad hrobem světa duní hrany, hrany, hrany. 25

ZÁŘ
To jméno září z tmy – přepluj tu řeku běd! Jen nezačít se bát, jen ve tmě neplakat, jen bdít a říci: teď! Blesk znovu šlehne z tmy, jen nezačít se bát! Kdo to nad námi bdí? Čí praporec zříš vlát? Krev volá: věř a bdi! Ten odkaz blažící, ach, ta žeň staletá! 26 Praporec s orlicí vlní se, povzlétá! Taková zrádná tma! Jen nezačít se bát! Buď víra, víra tvá tvůj nedobytný hrad! 27

POVZDECHY
Má záře rozlitá, ach svobodné mé dálky, trysk, rachot rychlíků, změněný v žízeň zrak – kdy dobrodruh se smál na svět i na fialky, kdy města zajatec na chvíli byl jen pták. Ach, dnové zářiví, dny s lehounkými křídly, s plachtami – motýly na ploše modrých vod, sny jitřních zázraků, háje, v nichž víly bydlí, kdy zpívá srdce, pták i světlo o závod. Zas vítr probudí píšťaly z ustrnutí, a řeku pozlatí, pozlatí listí vrb, kam uprchnout, kam jít od téhle steré smrti, od toho krutého, pánovitého – trp! 28 Má záře rozlitá, ach svobodné mé dálky, už po vás nežízní můj probuzený zrak, chce smát se na domov, chce smát se na fialky, do hnízda vrací se zbloudilý v světě pták. Heřmánku na mezích, ach plakat ve tvých dlaních, s čekankou vybledlou klečeti u silnic! Koníčky poslouchat a cvrčky v širých pláních, v tvém šatě slzavou skrýt, mateřídouško, líc! 29

LISTOPAD
Žlutý list mi k nohám pad’ – listopad, listopad! Zapálil bengály listů – na čí počest? Moci číst tu, moci znát: neublíží listopad? Listopad, listopad, přišel vzíti, přišel dát? V barevném se brouzdám listí se svým snem, svou nenávistí – Bože, snad zardousí ji listopad? Listopad, listopad, co chce vzíti, co chce dát? 30 Jako slzy tekou deště tváří země. Ještě, ještě. Rozloučit se? Uvítat? 31

KROKY
Ach, kroky jara v nedostižné dáli, lehčí ptáků je sen. Co na světlo se větve načekaly – žízní: ach píti jen! Ach, nebe, nebe, výšky, výšky! Ve vánicích bloudí čas. Kdy pozlatí meze pampelišky a úsměv sedmikrás? Naději svatá, v tebe, teplý klíne, smím hlavu položit? Ach, biče větrů, zrady blíne – jen dýchat, ach jen být! 32 Co na světlo se větve načekaly, co tma na nový den! Ach, kroky jara v nedostižné dáli Lehčí ptáků je sen! 33

NA SKÁLE VÍRY
Drahého města věže srdce ti probodly. Žij, srdce i ústa střeže – k Janu se pomodli! Zas vejdeš ve lví říši. Na skále víry slib umdlené oči píší: žít líp, žít líp, žít líp! Fatamorgana láká, fatamorgana zve, básníci na oblaka hle, píší verše své. 34 Zabubnuje přec jednou ten krásný bubeník. Snad neprojdu tou tmou bědnou, však jiní jí projdou. Dík! 35

NÁVRAT
Den všecky lampy stáh’. Unavena, usedám, domove, na tvůj práh. A kdyby kukačka stokrát zakukala, nepůjdu za ní, zůstanu s tebou, má lani. A kdybych jinde zlato dolovala a tady jen kámen, jenž zraní dlani, zůstanu s tebou, můj štíte, má zbrani, do skonání. Znavena, ach, usedám, domove, na tvůj práh za stmívání. 36 Tak je to napsáno ve hvězdách Boží dlaní. Věrný, jenž odešel, vrací se rád za stmívání. Mluvil jsi ke mně řečí strohou. Teď klečet mne nech u svých nohou. Věrný se vrací odevšad. V tvých svatých zdech po dlouhé pouti chci spát. Znavena, ach, usedám, domove, na tvůj práh. Tak je to napsáno ve hvězdách. 37

PÍSEŇ
Má hlubino bezpečnosti, tys kotva, štít, tvým domovem jsou prostí, jen oni jím mohou být. Má lípo, jež včely hostí, tys medový plást, tvým domovem jsou prostí, tys jejich vlast. Čas povelel na kolena, čas pršící s hvězd, větvičko nalomená, čas povelí kvést. 38 Tví hlubocí jsou a prostí, v tobě jich klid. Má hlubino bezpečnosti, tys kotva, štít. 39

MADONA V LUKÁCH
Všichni Tě vzývají teskně dnes, Madono jižních Čech, ti drobní, jež živí pole, les, rybníků tichý břeh, rybáři, baštýři, hajní s psem, jsou všichni dnes ve smutku, Ty sluncem jim svítíš, měsícem do jejich zármutků. Šípků se tváří růžovou do jejich běd usmíváš, z heřmánků dýcháš k nim něhu svou a topoly jsou tvá stráž. Po kočičích tlapkách chodí tma, slyš Meluziny kvil, 43 Madono naše, Madono má, čas ve dví se rozstoupil. Ve dví jej rozťal mstivý blesk, Madono blankytná, zahal nás v plášť svůj, utiš stesk, má Paní soucitná! Jen nadějí v Tebe, má radosti, ti drobní mohou žít, dnes za ně Tě prosím v úzkosti: těm malým, prostým dej klid! Tak věrně jsou Tvoji, má Paní, věz, ti srdcí bezelstných, všichni, jež živí pole, les, jež v heřmáncích zdravíš svých! Tak dobře, věz, z nich každý ví, co ví Ten na kříži: čas živých pravd, čas mrtvých lží jednou se přiblíží... 44 Boženě Němcové

JÍVO!
Stříbrná, plachá naše jívo, ještě tvé hoře je v nás živo! Studánko čirá naší řeči, ještě tvůj národ před tebou klečí. Básníci slokou se ti klaní: ach, naše paní, naše paní! V Čechách je sníh, v Čechách je mhlivo – ještě tvé hoře je v nás živo! Však o jaru už tiše zpívá tvá teskná sestra, plachá jíva... 45

HOUPY...
Houpy, houpy, hou, velké vody jdou – kolébka se kývá, kývá – úzkosti má zádumčivá, hvězdy září tmou. Houpy, houpy, hou – dlouhé noci jsou, kolébka se kývá, kývá, kde, ach, kde je voda živá? Spodní víry vřou. Houpy, houpy, hou – někde za vodou 46 jaro, ach, už k nám se chystá, čekejte je, srdce čistá, ztište úzkost svou! Mraky jdou a jdou, spodní víry vřou, kolébka se kývá, kývá – všecko vzkřísí voda živá, houpy, houpy, hou. Nehleď na trny, čas je stříbrný, houpy hou, jen tiše, tiše, čas, ach, krásné básně píše – básník mistrný... 47

UKOLÉBAVKA
Spi, má kráso, spi, za betlemskou zdí dobří s tebou bdí. A ti zlí, ti zlí, marně k tobě šli, ne, ti nedošli. Kéž se studem rdí! Spi, má kráso, spi, dobří s tebou bdí! Spi, má kráso, spi, za betlemskou zdí ráno již se rdí. 48 Spi, má kráso, spi, přijdou bratří tví s bílou korouhví. 49

HLAS
Stesk k dnům se naklání, spi, lidská úzkosti! Ten oheň poslání je dán ti věčností. Po noci přijde den, jen tmou se k světlu jde. Jak hoříš zapálen bleskem, můj národe! Ó strome radosti, blesk rozštěpil tě v ráz! Spi, lidská úzkosti, k dnům naklání se čas. 50

ZPĚV
Máš srdce-li na dlani, neboj se tmy! Žalu se ubrání, dočká se svítání, kdo říká: my. Máš srdce-li na dlani, dočkáš se hvězd. Smrti se ubrání, dočká se svítání, kdo říká: čest. Máš srdce-li na dlani, uvěř svým snům! Uzříš déšť svítání, 51 naplní plesání pokojný dům. Máš srdce-li na dlani, neboj se tmy. Smrti se ubrání, dočká se svítání, kdo říká: my. 52

STESK
Kamenitá země, zkamenělý žal – mrak se kupí temně, čas jak stál by, stál. Vítr mraky žene, slyš jej úpěti, srdce probodené zírá v staletí. Srdce umučené, slyšíš tichý zpěv? Za branami ráje vlaje, vlaje, vlaje bílá korouhev. 53 Zkamenělá země, zkamenělý sen – nevýslovný smutek bude vysloven. Zítra snad, už zítra začne nový den. 54

KOLOVRAT
Zpívá kolovrat, srší jiskry z vrat, bratři, bratři, kamarádi, musíme se míti rádi, musíme se znát. Zpívá kolovrat: jas vystřídá chlad, bratři, bratři, kamarádi, musíme se míti rádi, bratr bratra hřát. Zpívá kolovrat: nitra přeorat. Jaro pod sněhem už pučí, 55 kolovrat si tiše hučí: přejde žízeň, hlad. Zpívá kolovrat: jaro jede z vrat! Otvírejte, otvírejte, neptejte se, věřit chtějte: za pýchou jde pád! 56

POPRCHÁVÁ
Poprchává, poprchává, jaro mává, jaro mává – touho, touho nedočkavá! Poprchává, poprchává, raší větev, míza dravá vítězně se v pochod dává. Plavé koně – jitra plavá. Jehněda je nedočkavá. Plavá záře poprchává. O břeh bije vlna dravá, dříme úzkost, naděj’ vstává, jaro, jaro poprchává. 57 Jaro mává, jaro mává, hoří, hoří žití sláva. Záře jitra poprchává. 58

POMALU
Pomalu rostou srdce žhavá. Jen plevel se rychle uchytává. Pomalu roste moudrost pravá. Jen plevel se rychle uchytává. Čas přijde plevele i trávy. Pomalu rostou lidé praví. Čas vytrhá ten plevel přeci. Pomalu rostou pravé věci. 59

VZDECH
Ráno za horami, s námi tma. Rána za ranami, duše má. Pohřbívají chudé, srdce stýská si, srdce krví rudé s děsem zápasí. Zhasínají tiše svíce kaštanů, kde jsem, věřím v pýše, tu i zůstanu. 60 Mokrý máj, to země pláče do krásy, někde se už ve mně blýská na časy. Rána za ranami, zraje tma. Svítá za horami, duše má! 61

BESEDA S KVĚTINAMI
Kdo je chudý, má zahradu v květináči. Srdci stačí. Fialko má, skromná jsi až k pláči. Oměj nosí modrou helmičku, hledík, ten má samet v střevíčku, jako chrliči má hlavu lví a dračí. Lilie, ty jsi žezlo Panny Marie. Petrklíči, jak jsi maličký! Konvalince zvoní v krčku rolničky. Srdíčko prosté, víš-li, kdo s tebou dobře smýšlí? 62 Srdečník ti také říkají, usmíváš se lásce potají. Víš, jak milenci se líbají? Maceška usmála se, modrá jako podléška, tahle tmavá, ta je ve smutku, utopí se ve svém zármutku, snad to tuší – samet ten jí sluší. Tulipánku, hoříš jako plamínek. Fuchsie, kolik máš sukýnek? Bílý karafiátku, ty jsi čerstvý jako děvče o svátku. Pivoňky, jak jste načechrané, jako záclonky, když jimi vítr vane nebo jako vrabčák, když se čepýří. Mečíku, ty krásný šermíři! Slunečnice, víš to, že máš slunce v talíři? 63 Ze všeho nejvíc tiché rezedy milují podvečerní besedy, kdy vyměňují hovory a vůně. Jakou to nemocí jen narcis stůně? Uřkl jej měsíc či víly, že je tak chorobně bílý? Kdo se to tu ještě usmívá? Sedmikrásko, první lásko zářivá! První láska někdy bolívá. Fialy s kosatcem si šeptaly, svlačce potají noční panny čekají. Tys tu také, kopřivo, ty rouhači? To se ti tu pytlačí! Ale neobměkčíš mne svým hadím pláčem. Ach, jak poletuješ nad mým květináčem 64 hrachore, ty vzdušný motýlku! Komu prorokuješ štěstí, jetýlku? Pampeliško, zlatá myško! Vstavači, hodné děti nepláčí! Hračko dětí, pantoflíčku, bratranečku petrklíčků! Jenom hyacint není v mém květináči, je to k pláči. Ale nejhezčí ze všeho je malá růžička. Ať je maličká – srdci stačí. 65

LÁSKY
Všecky lásky se opláčí, ty, které jsou z růží a z bodláčí, jen s jedinou je to jinačí. Všecky lásky jsou skleněné, jen jedna je z krve a z plamene. A z křemene. 66

ZÁVOJEM ŠERA
Já vzývám Tě, má Paní, Madono milostná, potůčků hlasem v stráni, jabloňko bělostná, výdechem tavolníka na břehu rybníka, pípnutím rákosníka, když ve snu zavzlyká, vzývám Tě travin vzdechem, západu šíráním, kukačkou, lesním echem i hvězdným svítáním. 67 Pasáčka s tenkým bičem zdravím Tě píšťalkou, prokřehlým petrklíčem i plachou fialkou. Madono vandrovníků, máš něhu pod víčky, Tvé nohy žluť jestřábníků odívá v střevíčky. Ty jako s holoubátky si s cikáňaty hráš, na babky přede vrátky se milostně usmíváš. Tvá měkká dlaň pohrává si s praporky ovísků – Tvé sametové řasy, Tvé čelo z narcisků! Ve vlasech hlohu snítku a svlačcem krytou hruď 68 díváš se sladce z šípků, u pat máš mochny žluť, polštářky mateřídoušky, vybledlé slzičky – ušetř nás velké zkoušky, má Paní, už pro vždycky! Líbezně nad námi vlaje Tvá šerpa z obláčků, Tys doma za branou ráje, Tys doma u ptáčků. Závojem šera k nám září Tvůj pohled hvězdnatý, Madono s přesladkou tváří a s hadem u paty. Zalévej naši lásku, zalévej naše sny, i na drobnou husopasku lij něhy déšť milostný. 69 Vzývám Tě chleba skývou, již hladovým ukrojím, vzývám Tě křehkou jívou: Tys láska a já to vím! Láska, jež bdí a prosí, jež všecky objímá, jež všem je číší rosy, jde nohama bosýma k těm nejprostším, k těm chudým, na něž pad’ provždy stín, těšíš je šípkem rudým, korálky jeřabin. Tys láska, jež přimlouvá se za kněžnu, za dračku, jež v paláce dobývá se, do nízkých baráčků, jež ve větvích stromů zpívá a v poupatech se rdí, 70 jež z dětských se očí dívá, nad ptačími hnízdy bdí. Za domov prosím Tě šípků, za tichou vlast čekanky, opatruj žeň našich sklípků, ať vyschnou slz studánky. Prosím Tě za ovísky, za vločky kopretin, za olše, jilmy, lísky, Tys vánek náš, náš stín! Za všecko s pláčem v hlase, co smutkem v nás prosvitá, ať nad světem zasvítí zase naděje rozbitá! Rozednilo se ve mně a už svou cestu znám – usměj se na mne jemně, já jdu a už vím kam. 71 Už našla jsem svou cestu, hle, pokorné šlápoty tak jasně vedou, věz, tu v mých bratří životy. Tvou šerpu ohvězděnou já líbám potají, tu něhu probuzenou ať dlaně rozdají. Dej pokorně mi pásti ovečky vroucích slov na lučině mé vlasti před cestou na hřbitov. Dej obláčky slov hnáti jak vánek oblohou, pro hloub mé lásky, Máti, pro slzu přemnohou jíž láska uronila, jež chtěla rozdávat, 72 já šla a nezbloudila – už vím, co je mít rád. Rozednilo se ve mně, rozednilo se v nás, pro pokoru mé země ty, jež Tě prosí, spas! V sobectví mrazném chladu buď naše přístřeší, na společném vinohradu ať láska nás potěší. Ať zdřímne na Tvých dlaních náš neklid všelidský, ať odpočine na nich a usne navždycky. 73

ANDĚL PÁNĚ
Včera znělo krásně klekání. Nastav čelo dešti svítání. Pramen Páně tryská k zbožným rtům, nastav dlaně zory polibkům. Dobolelo dlouhé čekání. Nastav čelo záři svítání. 74 OBSAH:
Klid9 Vzdor10 Otázky11 Hrany13 UkobébavkaUkolébavka15 Shořelý krov16 Zlý čas17 Mlčení19 Modlitba20 Řeči má!22 Ztrnutí24 Zář26 Povzdechy28 Listopad30 Kroky32 Na skále víry34 [77] Návrat36 Píseň38 Madona v lukách43 Jívo!45 Houpy...46 Ukolébavka48 Hlas50 Zpěv51 Stesk53 Kolovrat55 Poprchává57 Pomalu59 Vzdech60 Beseda s květinami62 Lásky66 Závojem šera67 Anděl Páně74
[78] EDICE KOŘENY RŮŽENA SCHWARZOVÁ TRNOVÝ PRÁH Dřevoryty Karla Štěcha
Vydalo Jihočeské nakladatelství Bratří Řimsové v Blatné Náklad 1000 výtisků * Tiskem vlastního závodu
E: pk; 2007 [80]