ŘEČI MÁ!
Do jaké krásy jsi se rozvila,
stolistá růže, řeči má!
Staletími jsi zářila,
voněla’s tmou,
když vládla tma.
Pták zkřehlý, krvavým naším stoletím
doletím k tobě, doletím?
Mrtvých jsi ústa zdobila,
loutno má, pýcho má,
skřivany spící jsi budila,
když červánek zářil, když tála tma.
Lodička vratká, k tobě, již miluji,
krvavou řekou dopluji, dopluji?
22
Co ztajeno je v tobě tváří odešlých,
věno mé, křídlo mé!
Dýchají v tobě svaté kroky jich,
ty nesmrtelné kroky vítězné.
Obejmu tě, budeš někdy zcela mou
líbezná stolistko, vonící tmou?
Ty vyšlá z šera tisíciletí,
nádherná řeko, řeči má,
hlasy všech pramenů jsou v tobě zaklety,
nářek i hrana dnes v tobě lká.
List vhozený v proud, zpívám a žaluji –
krvavými peřejemi dneška propluji?
23