BESEDA S KVĚTINAMI
Kdo je chudý,
má zahradu v květináči.
Srdci stačí.
Fialko má, skromná jsi až k pláči.
Oměj nosí modrou helmičku,
hledík, ten má samet v střevíčku,
jako chrliči má hlavu lví a dračí.
Lilie,
ty jsi žezlo Panny Marie.
Petrklíči, jak jsi maličký!
Konvalince zvoní v krčku rolničky.
Srdíčko prosté, víš-li,
kdo s tebou dobře smýšlí?
62
Srdečník ti také říkají,
usmíváš se lásce potají.
Víš, jak milenci se líbají?
Maceška
usmála se, modrá jako podléška,
tahle tmavá, ta je ve smutku,
utopí se ve svém zármutku,
snad to tuší –
samet ten jí sluší.
Tulipánku, hoříš jako plamínek.
Fuchsie, kolik máš sukýnek?
Bílý karafiátku,
ty jsi čerstvý jako děvče o svátku.
Pivoňky, jak jste načechrané,
jako záclonky,
když jimi vítr vane
nebo jako vrabčák, když se čepýří.
Mečíku, ty krásný šermíři!
Slunečnice, víš to, že máš slunce v talíři?
63
Ze všeho nejvíc tiché rezedy
milují podvečerní besedy,
kdy vyměňují hovory a vůně.
Jakou to nemocí jen narcis stůně?
Uřkl jej měsíc či víly,
že je tak chorobně bílý?
Kdo se to tu ještě usmívá?
Sedmikrásko,
první lásko
zářivá!
První láska někdy bolívá.
Fialy
s kosatcem si šeptaly,
svlačce potají
noční panny čekají.
Tys tu také, kopřivo, ty rouhači?
To se ti tu pytlačí!
Ale neobměkčíš mne svým hadím pláčem.
Ach, jak poletuješ nad mým květináčem
64
hrachore, ty vzdušný motýlku!
Komu prorokuješ štěstí, jetýlku?
Pampeliško,
zlatá myško!
Vstavači,
hodné děti nepláčí!
Hračko dětí, pantoflíčku,
bratranečku petrklíčků!
Jenom hyacint není v mém květináči,
je to k pláči.
Ale nejhezčí ze všeho je malá růžička.
Ať je maličká –
srdci stačí.
65