Ztlelé ptáče.
Bohdanu Kaminskému.
Básníkův zpěv nezaniká. –
Pod travou svěží, vonně kvetoucí,
kde perly z rána, slzy v podvečer,
pod travou skryto, mrtvé ptáče tlelo.
Kdys v letu, poraněno vichřicí
sem zapadlo a déšť je ulil zcela.
A jarních květů krása uvadla,
a zase vzplála v sladkém půvabu,
a zas žeh’ blankyt zlatým plamenem,
a kraj se v slunci smál, jak obraz štěstí –
leč ptáče mrtvé tiše spalo tu,
a kol vše bylo úsměv, souzvuk, ples,
však na ptáče si nikdo nevzpomněl.
Ta svěží mladá dívka z dědiny,
jež denně z jitra šla sem trávu žít,
v svém vlasu plavém majíc safír chrp
a bosé nožky rosou zperlené –,
ta nesnila, že v trávě ptáče ztlelé.
Ni bělovlasý pastýř, stoletý,
jenž k večeru tu vedl stáda svá
a slzu maje v řasách stříbrných,
a zbožnou píseň na rtech, z dávných dob,
zřel v rubínech jak slunce zhasíná,
ni dětí zrak, tak čist, jak hloubka nebes,
kdy za motýlem těkal nádherným,
to ptáče mrtvé v trávě nezahléd.
18
Tak tiše spalo ono ubohé,
a křídla jeho, jimiž v zlatý jas
se unášelo v hloubi azuru,
i hrdlohrdlo, jehož nápěv zvonkový
se často snoubil se rtů šelestem,
jímž v stínu modlili se milující –
vše pomalu se rozpadalo v prach.
Však jednou –- jarní úsvit zlatil kraj –
kol zefyr vanul lehkou perutí,
a růže budil z poupat políbením;
i uviděl jak v trávě hluboké,
pod květů číší plné rosných šperků,
kost ptáčete se skrývá zetlelá.
A citem jat vzal prach ten na křídlo,
a kudy unášel se, neviděn,
jej v lůno země všude rozséval.
A div! Kam ptáčete prach zapadlzapadl,
ať v lesů šumných stíny zelené,
ať v údol plný sněhu sedmikrás,
ať v luhy jarní vláhou zrosené,
ať na skalinu svlačcem ověnčenou –
tam hnízda nová ptáci stavěli.
A v zlatém jitru zase ozvala
se dávno zmlklá píseň ptáčete,
a znovu zněla hrdly tisíci,
a obrozena směle k slunci tryskla,
by v sladké symfonii přírody,
již vezdy slyšet byla, nesmrtelná.
19