Portrét.
Mám na svém čele hrdost dědů, z nichž mnohý smrtí reků pad – šijšíj pod jhem schýlit nedovedu a zrak můj k hvězdám vždy je vzpjat. Mám rád tu zem, kde zřel jsem zoři, a svobody mi drah je květ – mé duši, jež se pravdě koří, bůh orlích perutí dal vzlet. A v srdci svém vždy nosit budu ty drahé dětství ostatky: tož otce sílu v žítížití trudu a smutnou něhu od matky. 7

Nad svým stolem.
Knih řada – v listech jich tlí plány, sny a vzněty – jak v starém herbáři již dávno svadlé květy. A palmy po stranách, jež stinným listem chvějí – miluji přírodu – tu zeleň – úsměv její. A nad vším sz obrazu – sem růže, bych jej zdobil! zří Hugo, bílý kmet, jak caesar, svět jenž dobyl. Kol ticho. Všední ruch pod okny umlkává. Jdou sny a vzpomínky a v dlaň se chýlí hlava. Jen staré hodiny, jež labutí dvé krášlí, mě časem vzpomenou na dětství eden zašlý. 8

Jen vám...
Jen vám, vy stromy zadumané, jež šuměly jste tklivou zvěst, jen vám, jichž stín tak sladce kane, jak úsměv vlídný v prachu cest – jen vám, vy luhy zkvétající, kde v trávě perly napadlé, jen vám, vy stráně dřímající v rybníků modrém zrcadle – jen vám, vy stezky, v jitra lesku kde hlemýžď tich se ubírá, kde slunečnice k nebi v stesku své zlaté oko otvírá – jen vám, vy hnízda, pták kde zpívá.zpívá, kde svlačec ploty ovíjí, kde vížka hřbitovní se dívá, na hroby v sněhu lilijí – jen tobě, kraji něhy plný já písně své bych zpívat chtěl – ty z dětství znáš mých ňader struny, ty nejlíp bys jim rozuměl! 9

Zimní večer. 1900.
Sním v jizbě sám, jíž soumrak večera vše kouty temnem stínů naplnil – sním blíže krbu v staré lenošce – – A dávný krb, kde kol teplo dýchá své a rudozlaté sítě paprsků kol temných předmětů se hravě snují – A venku víří vločky sněhové a vichr lká a třese okna sklem, kde divukrásné palmy východu svým stříbrem ostrý mráz byl vyleptal. A ticho je – jen z dáli zasněžené se ozve mroucí znění rolniček – Sním v šeru sám – a hvozd zřím hluboký, kde pusto vše a v sněhu závějích zří k hvězdám smutně opuštěná laň – – 10

Na staré housle.
Když večer stíny, v pokoj můj stelestele, v samotách často beru ty houslehousle, Kremonky staré, bych v jejich nachu probudil píseň tiše tam snící... Mám rád ty housle, já znám je z mládí. – Jak starý soudruh mluví vždy ke mě a v jejich písni jako bych slyšel pohádky staré při krbu záři, jako bych slyšel tu snivou hudbu večerů jarních v rodném svém kraji... Jako bych slyšel veselé písně, jež pěly dívky v soumraku letním u staré kašny ve stínu stromů v starém tom městě... 11 Co my, jak děti na stupňů kámen usedly po hrách – Co v loubí domů s divnými štíty milenců stíny splývaly v šeru, co báby zbožné před sochou PannyPanny, (výklenek domu, jíž věky hostil) rozžaly světlo, k modlitbě klekly. A od hřbitova táh’ se dech růžírůží, resed a fijal – – A z hloubí zahradzahrad, jež v stínech snilysnily, slavíků znělo larghetto sladké... 12

Benátské zrcadlo.
Kdes v koutě musea, kde stínů sídlo stmělé, benátské zrcadlo já uzřel – zdoby skvěléskvělé, jež starý umělec mu vyryl ve hladinu, vše prachem zkaleno a skryto v závoj stínů. Jen jeden paprsek naň padal ze soucitu, a zlato sluneční tu kmitlo v tklivém svitu. A v hladi zrcadla já četl toto snění: O běda chvíli té, jež tady v pokoření mě, když tak vznešené a krásné zanechala. Kdys v dožat paláci, kde zlatem síň se vzňala, kde bílé mramory se skvěly v myrty loubí a delfín basinu hrst perel házel z hloubí, tu v lesku, nádheře, já v síni této plálo a zlatým přísvitem se vezdy usmívalo. O kde jsou stíny těch, jež vídalo jsem kdysi?! Žel, navždy vybledly v mé hladi jejich rysy! Kde statní dožové, jichž hruď se skvěla řády, kde sličné signory a dívky sladké vnady, jich zraky ohnivé a vlas, jež v bujném toku, jak příboj řítil se přes bílý ovál boků? Já v kráse zřelo je, jak ňadra jich se chvěla, když v lázeň stoupaly, kde voda vášní vřela. O tenkrát v lesku svém proč nespadlo jsem na zem, bych v střepů tisíce se roztříštilo rázem! To sladký skon by byl v svém chytit umírání ty božské půvaby, ty zraky v hvězdném plání! 13 Teď v šeru viset mám a zůstat tiché, klidné, kdy v mojí hladině se tupý měšták shlídne, a čekat, docela až prachem skryto budu, Být mrtvým za živa – to největší všech trudů! 14

Tak zřím tě... (Pod portrét své sestry Marie.)
Tak zřím tě starém na portrétu, tyty, dítědítě, s okem anděla – a v ručce plno bílých květů – jak’s v máji kdys je držela. A v čílku tvém, je bílé, svaté, jak cherub naň by peruť snes – já zřím vše touhy, sny tvé zlaté a duše tvojitvojí smutný ples. Kol rtů ti snivý úsměv hraje – tak na vodách sní luny jas – a zrak se ptá, mám jíti v rájeráje, kam andělů mne vábí hlas?! Tak zřím tě starém na portrétu tyty, dítě, s okem anděla – – a v dáli hrob zřím, plný květů, kde tiše sníš – žel, zetlelá... 15

Cypřiš.
Den v dubnu byl a v snění já v starý zabloudil sad, vzduch zlatý byl, v něm ptačí jsi zvonky slyšel hrát. Na černých větvích stromu květ z puku již se dral, a slunce paprsk zlatý je v letu otvíral. A listí bylo tak svěží, jak smaragdy bys řek – a šumělo tak snivě, jak první polibek. Byl každý kamen zlatý, spal azur tůně v tmách, jak ještěr šupinatý lez břečťan po skalách. A prostřed jasu a vůně a ptačích nápěvů – já cypřiši uzřel tmavou ve stálém záchvěvu. Mě zdálo se, že z žalu se sklání v smutných snech, že v šumu jejím slyším,slyším tak mnohý známý vzdech. 16 A bylo mi jí líto, že ticha má tu stát, tak tmavá v zlatém jase a tiše žalovat. Já do nitra se vnořil a teskný jal mě cit – – ta cypřiš že mé duši by mohla sestrou být. 17

Ztlelé ptáče. Bohdanu Kaminskému. Básníkův zpěv nezaniká. –
Pod travou svěží, vonně kvetoucí, kde perly z rána, slzy v podvečer, pod travou skryto, mrtvé ptáče tlelo. Kdys v letu, poraněno vichřicí sem zapadlo a déšť je ulil zcela. A jarních květů krása uvadla, a zase vzplála v sladkém půvabu, a zas žeh’ blankyt zlatým plamenem, a kraj se v slunci smál, jak obraz štěstí – leč ptáče mrtvé tiše spalo tu, a kol vše bylo úsměv, souzvuk, ples, však na ptáče si nikdo nevzpomněl. Ta svěží mladá dívka z dědiny, jež denně z jitra šla sem trávu žít, v svém vlasu plavém majíc safír chrp a bosé nožky rosou zperlené –, ta nesnila, že v trávě ptáče ztlelé. Ni bělovlasý pastýř, stoletý, jenž k večeru tu vedl stáda svá a slzu maje v řasách stříbrných, a zbožnou píseň na rtech, z dávných dob, zřel v rubínech jak slunce zhasíná, ni dětí zrak, tak čist, jak hloubka nebes, kdy za motýlem těkal nádherným, to ptáče mrtvé v trávě nezahléd. 18 Tak tiše spalo ono ubohé, a křídla jeho, jimiž v zlatý jas se unášelo v hloubi azuru, i hrdlohrdlo, jehož nápěv zvonkový se často snoubil se rtů šelestem, jímž v stínu modlili se milující – vše pomalu se rozpadalo v prach. Však jednou –- jarní úsvit zlatil kraj – kol zefyr vanul lehkou perutí, a růže budil z poupat políbením; i uviděl jak v trávě hluboké, pod květů číší plné rosných šperků, kost ptáčete se skrývá zetlelá. A citem jat vzal prach ten na křídlo, a kudy unášel se, neviděn, jej v lůno země všude rozséval. A div! Kam ptáčete prach zapadlzapadl, ať v lesů šumných stíny zelené, ať v údol plný sněhu sedmikrás, ať v luhy jarní vláhou zrosené, ať na skalinu svlačcem ověnčenou – tam hnízda nová ptáci stavěli. A v zlatém jitru zase ozvala se dávno zmlklá píseň ptáčete, a znovu zněla hrdly tisíci, a obrozena směle k slunci tryskla, by v sladké symfonii přírody, již vezdy slyšet byla, nesmrtelná. 19

Tam v starých zahrad – – Růženě a Stanislavovi.
Tam v stinných zahrad hloubi ty starý dome sníš – kol oken révy loubí – kde byla ptáků skrýš. V ta okna v záři ranní tak mnohý pták si vlét, a já vždy pro něj v dlani měl zlatých hroznů med. Ty síně znám – ty bílé, kde modlit jsem se znal, kde krásné prosnil chvíle, kde bájí byl mi žal. Krb starý zářil v stínu – hlav drahých zlatil kruh – já skráně v matky klínu jsem bloudil v bájí luh – – – Kde čas ten srdci drahý – kdy štěstí směl jsem znát, kde snů mých hvězdné dráhy? – Vše bylo jedenkrát! Tam v stinných zahrad hloubi ty starý dome sníš – kol oken révy loubí ti žloutne, vadne již – – 20 Mech každý halí kámenkámen, zmlk dávno ptáků hlas –, a v starém krbu plamen tak dávno, dávno zhas – – – Vše zašlo, – duše snivá zří v čas ten daleký – – ó, mladosti! tys’ živa v mém srdci na věky! 21

Je štěstí...
Je štěstí jako rosa jitra, jíž démant v kalich květu stek’ – však o poledni z jeho nitra ji vpije slunce paprsek. Je štěstí jako anděl v snění, jenž nakloní se k dítěti – a v čílko dá mu políbení – a tiše, tiše odletí... 22

Ó tenkrát...
Ó,Ó tenkrát, kdy jak snivý hoch já ku hvězdám se často díval – – ze starých zahrad voněl hloh a slavík zpíval – – O zda to vím, co tenkrát jen se v duši mé jak zázrak dělo?! Snad anděl Písní nachýlen mě líbal v čelo! Snad v citu sladkém planutí, jež bleskem šlehlo ve hruď chvící, kdos hvězdné připjal peruti mé duši snící. – – O tenkrát věru nesnil jsem – jak z jara nesní ptáče mladé – že v srdce, spité bílým snemsnem, se píseň krade! Kam poděl se ten snivý hoch? Hle doposud se k hvězdám dívá – v sny vzpomínek mu dýše hloh – a duše – zpívá – – – 23

Příteli Františku H. v upomínku na letní večery v B. 1899.
Tak často z večerů, kdy slunce zmírající své tkalo rubíny v skráň aleje se tmící, kdy řeka z hluboka svou starou píseň pěla a niva vůněmi kraj celý napájela – tu často v dumách svých my pod strom usedli si a mlčky hleděli, jak v dáli modré rysy hor tmí se víc a víc, jak za stromy a keři, kam oko dosáhnedosáhne, stín obrovský se šeří, jak hvězdy večerní se paprsk s oblak krade. – Dvě dívky luhem šly – tak obě krásné, mladé, v jichž sladké bytosti se anděl, žena snoubí. O viď, my cítili, jak bytost naše celá je jimi prodchnuta, jak sladké sny kol čela jich pohled snuje nám, jich úsměv něhyplný, jak sladkým zázrakem nám rozchví ňader struny, jak obě drahé nám – mě ona zlatá hlava se zrakem blankytným a tobě krása tmavá! A slunce uhaslo – pad soumrak na pěšinu a drahou dvojici tich halil v závoj stínu, jak snění vidiny, jež rázem zanikají. Strom šuměl nad hlavou nám plno tajných bájí, pták zatik’ naposled, ve trávě perly spaly. A racků volání tak smutně táhlo z dáli... 24

*** K. V.

To májový byl večer – – To májový byl večer – –
My zašli spolu v chrám, kde k pobožnosti se zástupové sešli těch, kdo věří. Stín podivný plnil dávné klenby a v gotických oknech s malovanými legendami svit večera has tiše, smutně zlatý – – – A šumný varhan hlas hloub chrámu sladkou plnil melodiimelodií – to stará, krásná byla píseň marianská. A slyšeti jí bylo z hrdel dětí a se rtů dívek, stříbrovlasých dědů i stařen k hrobu nachýlených. A ona vedle mne, jak anděl čistá, ji zpívala svým hlasem filomely a v snivém zraku jejím táh paprsek bílý k nebi – duše její. Já poslouchal tu v tichém přemítání a upomínky zlatém na oblaku má duše spěla v doby dávno zašlé – – – Na kůru venkovského kostela, sebe uzřel jsem, jak hošík s druhy svými v řadě před pulty stojím s partesy.partesy, 25 a slyším hlasy prostomilé těch skolákůškoláků a malých dívek, a starý kantor z varhan kouzla svatá loudí vyzáblými prsty – – A ty hlasy starou píseň pějí, píseň marianskou – – – To sním – a kostel zdál se mi útulný jak druhdy a varhan souzvuk sladký tlumil bouř mého nitra, a ve vůni bezu, jímž oltáře okrášlenyokrášleny, se rozptýlilyrozptýlili pantheismu snové – – – V té chvíli věřil jsem – ty vzpomínky tak drahé jsou a svaté – v tu chvíli věřil jsem jak dítě kdysi, jak stařenka, jež schýlena, okuláry zarosenými svůj švabach šťastna šeptá z „nebeklíče“, a stará píseň se rtů se mi drala a zpíval jsem tu krásnou píseň marianskou – a v duši mé byl klid – stín světlý, jak by ji prostoupil – – A celý chrám tu píseň starou zpíval – a ona vedle mne, jak anděl čistá ji pěla sladkým hlasem filomely – – – 26

To okno...
To okno svlačcem obepjaté, tak často vídám ve svých snech, v něm dívku: měla vlasy zlaté a poupě růže na ňadrech. A šijišíji měla padlé sněhy, jí nebes azur v oku plál, a úsměv plný smutné něhy. kol svěžích rtů si pohrával. A hlavu majíc v dlani malé, vždy dívala se dálce vstříc, a nad ní, v listí skryto stále dvé bílých pělo holubic. Však jednou zřel jsem na úsvitě to malé okno zavřeno, lkal každý pro to krásné dítě, jež v puku smrtí zlomeno. Na vrchu hřbitov; v stromů stínu se vížka dívá do dáli – Tam odnesli ji, v země klínu jí malé lůžko ustlali. Tam zlatovlasá její hlava dlí v stínu sladkém, tiše sníc; květ svlačce hrob jí obetkává a dvé tam zpívá holubic. 27

Na hřbitově v T... Matce.
Tak ticho je tu, klid – ruch všechen uhasíná – květ žárem zemdlený zde najde místa stinná a duše poklid na věky – Z hnízd ptáče vyhnáno tu najde domov jistý, kde větřík zavívá v lip ševelivé listy, jich budí šumot odvěký. Kde kříže zčernalé a stářím nachýlené, kde jasan dumavý, keř smutných vrb se klene, kde hroby břečťan ovíjí; kde z prachu zetlelých jen květy vyrůstají, kde růží kvete víc, než kolem v celém kraji, víc sněžných voní lilijí. Kde dětí na hrobech se modlí sladké hlasy, kde zbožnou zpívá si ten hrobník sněhovlasý, když z jámy hlavu vynoří; kde v tichých večerech, kdy západ kříže zlatí jak slední vzpomínka, tich můžeš naslouchatinaslouchati, jak stíny spolu hovoří. * Znám jeden hrob, skryt mezi hroby, kde starých lip se chvěje stín – jej z jara stříbrem lilje zdobí a růže, krasší nad rubín. Tak dávno to, co pod ním děda sní v míru svatém hlava šedá, tu moje bába usnula. 28 Tak dávno to, co v hrob ten tmavý má sestra, dítě, anděl smavý jak sladká hvězda skanula. A prchla mračna mnohých roků, co v hrob jsem nezřel, jenž mi drah, bych spočinul tu slzu v oku tu prodlel s duší v modlitbách. Bych z lučin vonné strhav kvítí tu kytku vonnou mohl svíti do vínku svaté památky; bych v zpomínkách tu prodlel němý a zulíbal tu svatou zemi, jež drahé skrývá ostatky! * O spěte na věky, o spěte v sladkém snění! Tak v tichu do spánku lip zní vám šelestění, kdy nad hroby se nachýlí. O spěte na věky! – to v šeptu květy pravípraví, o spěte v míru svém! – to kolem v letu hraví chví zlatým křídlem motýli! A večer s hvězdami kdy vše kol mírem spijespije, tu starých slavíků k vám táhne melodie, jež pějí v stínech ztracení – – A perly s kadeří vám cherubíni v letu na hroby střásají a v kalich snících květů, kde v rosy svit se promění. 29 Ó kéž až opustí má duše světa vřavu – v tom snícím zátiší svou schýlit mohu hlavu, o, nechci věnců, pomníků! Neb pěvce příroda, jak dítky své má ráda – a růže v kráse své jim vezdy na hrob skládá, i sladké písně slavíků! 30

Hvězdě padající.
Já hvězdu zřel, jak z ňader noci tryskla – jak na safiru květu rosa svitne, však mžik – kams v hloubku sjela, stínem blýskla a uhasla – tak světluška tmou kmitne. Kam zapadla – kdo vyšinul ji z pouti? – snad v prostor křídlem schvěl ji cherub bílýbílý, – by v hloubi jeho měla uhasnouti – či v jiný svět svůj snivý paprsk chýlí? – – Kde plane teď? O snad kdes v kraji jiném zří milenců k ní zraky v sladkém plání, kdy ruku v ruce kráčí loubí stínem, kde slavík s písní čeká chvíli ranní. Ó duše má, ty hvězdo padající! Jdeš z neznáma a kam? – Já hlavu skláním – Jen mžik vzplá v tobě oheň dřímající – pak smrti stín – O rci, zda pláš i za ním?! 31

StarýStará idylla.
V tom okně starou révou věnčeném, já vídával jej hráti na flétnu, on v květu byl a krásnou hlavu měl a ona – měla růži v zlatě kštic – a dlouhé její ruce, labutí, se chvěly nad klávesy spinetu. A píseň obou v sladkém souznění já v starých zahrad stínu poslouchal jak malý hoch – a z koutů voněl bez a v listí hořel oheň západu... A spinet zpíval: – Zda mě miluješ? a flétna lkala věčně miluji! Pak léta prchla jako mraků tlum, já dávno ona místa opustil, však duše moje se tam vracela. Až po létech zas dlouhých přišel jsem v těch zahrad stín – a z koutů voněl bez a v listí hořel oheň západu... A z okna, na němž réva žloutla jižjiž, já píseň slyšel těch, ježjiž odešli tak dávno spáti ve stín hřbitovní. A spinet zpíval: Zda mě miluješ? a fletnaflétna lkala: Věčně miluji! – – – 32

Notturno.
Kraj tiše v stínech dřímá, jak hřbitov zdá se být – jak veliký hrob jeden, kam jdu se pomodlit. A stromy jak přeludy stojí,Jak přeludy sní stromy, list každý v strnutí... na vodách měsíc hoří, jsa roven labuti. A z okna kdesi v dáli zní klavír v snící kraj – jak kdos by prosil v touze o dávno zašlý ráj. Jak z poraněných ňader by šílený zněl smích, jak milující mrtvi by klesli v polibcích. – – – A cítím, jakby krajem bol těžký tiše táh’ – – to Sch.Schumannova duše kol bloudí v samotách....samotách... 33

Na poli mrtvých...
Na poli mrtvých, v stínu cypřiší kde prostá, zelená ční mohyla, tak často stanu v tichém zadumání... Tu pod tím rovem tlí již otec můj, ty zraky plné pravdy paprsků teď zhaslé, v důlky se již propadly a srdce, bylo zlata ryzejší, již červům země padlo za oběť. Vy drahé ruce, jež jen žehnat znaly, proč kosti holé máte navždy ztlet?! Ó vzpomínky! Ó snové dávno zhaslí! Vše úsměvy a slova pečlivá a staré báje zimních večerů, jež dítě poslouchal jsem sotva dýše, kdy v stínu zářil starodávný krb – vše polibky, jez skráň mně růměnily, a chvíle krásné v starém domě, bílém, kde stará réva okna věnčila, vše sny, jež’s na mohutném čele nes, tvá láska, pravda, mír a velikost – vše malý hrob ten skrývá – poklad drahý – Vše zhaslo tu, jak hvězda v noci tmách... Však na věky ta hvězda nezhasla! neb v duši mé z ní utkvěl paprsek a v mojí písnípísni, jím vždy protkané, Tvé duše oheň vzplane do věků! Tak sám tu sním... a tmavé cypřiše, jichž vrchy chví se, zlaté západem, 34 jak stíny mluví spolu šuměním – – – A rosa padá v trávu na hroby, jak slzy neviděných cherubínů – – A pozdní ptáče odkuds z keřů šera z mých hlubin písní tklivou, slzavou těm mrtvým v ticho „requiescat“ zpívá... 35

Mládí.
Sním u okna – a večerní je chvíle, a cítím hloh, jak v sadě rozkvétá – a upomínka, jako ptáče bílé, tak tiše bledou skráň mi oblétá. A v duši své, jak mlžném ve zrcadle dob dávno mrtvých vidím obrazy – a v krbu srdce žáry planou schladlé, jak červánky, když slunce zachází... A vidím se, jak kdysi, dítě snivé, zřím hlavy drahé k sobě skloněné, a staré báje slyším, krásné, tklivé a v krbu dávném ševel plamene... A staré písně kolem hlavy zvoní – tak zvonů ave v dálce usíná – a dávno mrtvá jara v sny mé voní, jak ze hřbitovů tlící květina... A zdá se mi, že v čelo naposledy kdos, drahý tak, mě líbá s vroucností – a v dálku vidím prchat přelud bledý a slyším pláč své zašlé mladosti. 36

Milence.
Nech mě jen z dálky zříti, v tvých očí smutný jas, vždyť’s dobrá tak a čistá, a mladá, plna krás. Já chud jsem a vším znaven – co mohu pro tě mít? – jen prostý květ své písně, v němž rosou slz mých svit. 39

Píseň.
Vždy vzpomínám si na tě z jitra, kdy růže v perlách procitá, a zdá se mi z jejího nitra, že úsměv tvůj mi prosvitá,prosvitá. A vzpomínám si, háj kdy tmavý v mé dumy tajně šelestí, a zdá se mi, že kolem hlavy zní dávná píseň o štěstí. A vzpomínám si na tě, v mraku když první hvězdu uzřím vzplát – a zdá se mi, že ve tvém zraku já vídal ji tak častokrát. A naposled, když v čelo dumné mě v spánku zlíbá anděl můj; mně zdá se, že kdys býval u mne, a že to nyní stín je tvůj. 40

Píseň v květnu.
Pták na sněti si zpívá mladé a vzduch je jako ze zlata – a slunce, jež se v listí kradekrade, již,již z puků budí poupata. A co je zář – to v nebes hloubi, co vůně – růže ovívá, co něha – liljí kalich vroubí, co láska – srdcem zachvívá. Co píseň je – tím hnízdo pučí i duše v sladkých povzletech, co štěstí – to mi ve náručí ó dítě kyne na tvých rtech! A ve všem kol jen láska žije, ji šumí zdroj, ji pěje pták, ji kolem skal se svlačec vije, ji z listí plane fial zrak. Ji zefyry si s vůní hrají, jí v listí sladký táhne šum, jí plné růže otvírají svá ňadra zlatým motýlům. Ji v zraku bůh ti hvězdy vznítil, a moji duši křídla dal, bych každý souzvuk jimi chytil a kol tvé hlavy v písni stkal. Ji bůh nám slal, jak holubici, jak paprsk světlý cizích sfer – 41 ó skryj ji na svá ňadra chvící, ó, ozař ji mé duše šer. Své čílko schyl! ať pod mým retem se bělost jeho zrůmění – pak celý kraj, jenž pokryt květem se v dávný eden promění. – – V květnu 1900.
42

Když bílé spínáš ruce...
Když bílé spínáš ruce vždy večer k modlitbám, tu rozpomeň se na mne, jak vezdy rád tě mám. Jak v srdci svém tě nosím, jak poklad nad vše drah, jak zorou jsi mi v bdění a sladkou lunou v snách. A vzpomeneš-li jen jednou, bůh odplatí ti hned – on vloží v ruce tvé bílé ten štěstí zlatý květ. 43

Ty dítě...
Ty dítě vděku andělského svou hlavu v moje lokty schyl! Proč zdráháš se – snad srdce mého tě bouřný tlukot poděsil?! Ó nechvěj se mé dítě snivé! V mém srdci vezdy bouří vír, je ono jak to moře divé, kam nesnese se nikdy mír. Mé srdce jak to moře valné, kdy bouře hruď mu rozrývá – však na dně jeho, v hloubi dálné se mnohá perla ukrývá. 44

Vše kvetlo kol...
Vše kvetlo kol a vzduch byl jako křišťál – a z dálky táhl houslí zvuk a píšťal – – A z keřů táhly písně sladkosnivé – jen v hrudi mé se chvěly struny tklivé. A z loubí stínů znělo celovaní – a v duši mé jen jeden žal a lkání... Vše zpívalo a v květech stály stromy, – já zpívat chtěl, – cos v nitru chybělo mi. Já zpívat chtěl, jak pták, jenž bouří štvaný, však struny všecky byly přetrhánypřetrhány. jáJá plakat chtěl a volat tebe z dáli – však neměl slz a rty se kámen zdály... Jen bolest tichou musil nést jsem v sobě, a v srdci mém tak bylo jako v hrobě. A kol byl máj – a vzduch byl jako křišťál – a z dálky táhl houslí zvuk a píšťal – – 45

Pro věčnost. Marii.
V stín alejí, kde lípy v květu svém tak sladce šuměly nám nad hlavouhlavou, my chodili tak často v podvečer. Zhas dávno západ – nebes hlubina tonula v světle bílých souhvězdí a jejich svit ti hlavu obetkalobetkal, tu hlavu plavou, plnou něžných kráskrás, a nové hvězdy zažeh ve zraku a něhu ráje zlíbal na čele – – Tvá ruka byla měkáměkká, teplá tak a v ruce mojí blahem chvěla se – ó polibků vy moře bouřlivábouřlivá, v nichž krásná tvoje hlava tonula i ňadra tvá a zraky v perlách svých! Dva matné stíny v noci modravé my spolu šli, tak plni bílých snů a plni krásy v květu májů svých – – Ty doby zašly, klesly časům v hrob. I my kdys zajdem z toho údolíúdolí, kde řeky napájeny slzami, kde v květech hoří našich srdcí krev, – a zajdem v kraj, z kad není východu. Ó pomni jen! – až tiše budem snít – tvůj růvek v sněhu jarních lilijí, já tklivým břečťanem se spokojím. Ó pomni jen! až tiše budem spát – u tvého rovu slavík s mírem hvězd vždy bude bdít – kol mojí mohyly 46 jen diví poženou se větrové! Však v staré, dávnověké aleji dvé stínů vždy se najde v podvečer – dvé stínů světlých v noci modravé – to duše naše přijdou pospolu. A budou plny dávných, bílých snů a plny krásy májů zetlelých – – – *** 47

Já snil...
Já snil jsem sen tak krásný: sad růží kolem plál, v jich loubí dítě luzné já v loktech celoval. Mně krásnou dala růži a řekla s něžností: tak mám tě ráda, ráda – já slzel radostí. A květ jsem na hruď chtěl připjatpřipjat, však trnu zrádný hrot mně do hrudi vjel náhle a do krve mě bod. A rázem zmizel sad růží i dítě plné krás... však v hrudi bolest zbyla a slzy tekly s řas. 48

Zas ve snách...
Zas ve snách zřím tu snivou krajinu, kde dávnověké stromy chlad svůj kladou – tam staré révy sladkém ve stínu mně v lokty skryla krásnou hlavu, mladou. Tu píseň tklivou chtěl bych slyšet zas, již zpívala mi jarních za soumraků – sníh lilijí jí věnčil plavý vlas a křišťál slzy chvěl se v sladkém zraku. Ó západy! Jak rád jsem vždy je měl! Kol skrání vínek z rubínů jí vily – lesk červánků kdy na vodách se rděl, jak smutně krásný úsměv vodní víly. V ta údolí, jichž zdroj jen rušil sen, já zbloudil s ní, noc od hor schýlila se – v báj stříbrnou kdy kraj byl proměněn, jak luna velká v čisté vzplála kráse. O modré stíny! Noci zářící! Hvězd zraky zlaté, snící v nebes hloubi! – – a v keřích z duše lkali slavíci a já ji krásnou líbal v hlohů loubí – – Zas ve snách zřím tu snivou krajinu, kde dávnověké stromy chlad svůj kladou – tam staré révy sladkém ve stínu, hrob navždy skryl tu krásnou hlavu, mladou – 49

***

Mám ráda tě! – to plálo Mám ráda tě! – to plálo
jijí v zraku, plném krás, kdy zřeli jsme jak v listí své zlato západ třás... Mám ráda tě! – já cítil, když ruku tiskla mi – kdy nebe plálo světly a zrak náš slzami. Mám ráděráda tě! – já psáno čet v čílku andělů, kdy něha jeho vzplála v mém prvním pocelu... A často když mi hrála na klavír dumavý – mám ráděráda tě! – let tónů mi šuměl u hlavy... O vímvím, co tisíckráte říc’ chtěla v pohnutí – – leč v zraku měla jen slzy a rty jak v strnutí. 50

Dívce s míčem.
V stín stromů v starém usedl jsem parku, kde na trávníku paprsky si hrály a v listí pták si zpíval neviděný... A přede mnou si pestrým míčem hrálo děvčátko malé – sedm let snad bylo – A bylo krásné v bílém obličeji, jenž ověnčen byl zlatoplavým vlasem – tak andílků se smavá líčka kreslíkreslí, jak obetkána oblaků jsou zlatem – – Pod ručkou její bílou a tak útlou míč od země se odrážel a skákal, a letěl výš a sotva v dlaň jí dopad – již nad hlavou jí zapestřil se v letu. Tak hrálo si to krásné, dítě smavé – a náhle, žel, míč padající na zem o kámen ostrý narazil se prudce – a marně ručkou bílou a tak útlou se namáhalo, aby skákal zase jak dřív – míč nemotorně dopad a ležet zůstal – neb v něm díra zela – – A do ruček je vzalo dítě smutno a dívalo se v místo poraněné, a rtíkem dulo do obliny splasklé – však marno všecko – míč byl k nepotřebě. Pak rozlobeno, mrštilo jím v trávu – ať leží tam, když nechce více skákat – a nožka její jakby křídlo měla, již v svižném kroku pospíchala odtud, by zase jinou zábavu si našla. Já za ní zřel – a před zraky mé duše 51 já náhle viděl krásné, dítě smavé, však starší bylo o deset as roků – A bylo rovněž krásné v obličeji, jež ověnčen byl zlatoplavým vlasem – jak andílci se v zlatém mraku kreslí – A toto dítě s mým si srdcem hrálo, je na zem vrhlo a zas do výšiny – tak hrálo si to krásné, dítě smavésmavé, až náhle srdce moje ranil kámen – to bolest byla, že mě rádo nemá – A jak to dítě, tak i ona krásná mé srdce odhodila poraněné, „ať leží kdes, já dost si hrála s tebou –“ a odešla, by hru si našla jinou. To dumal jsem – – – tam v starém stinném parku, a na pažitu hrál si paprsk zlatý, a v listí pták si zpíval neviděný, a v oči moje tichá rosa padla. – – 21/7 1903.
52

Tak v dál...
Tak v dál mi prchlyprchli zlatí snové, jež spíjeli mě svojí hrou, jak duhokřídlí motýlové, když laškují si s květinou. Mé vidiny se rozplývají, co zářilo mi, prchá v stín – jen krásné tvoje zraky plají mé duše temných do hlubin. Mně v noc již sotva hvězda vzplane a růže pro mě ztrácí krás – jen slza zbyla mi, jež kane, jak perla nejdražší s tvých řas. 53

Píseň.
Já snil, že v jejím zraku se anděl na mě smál – a přece zrak ten krásný mě bídně oklamal. Já snil, že ručky její mě vedou v zašlý ráj – a přec ty ruce bílé mě vedly v slzí kraj. Já snil, že v jejím srdci,srdci sní lásky čistý květ – a přec v tom srdci zlatém,zlatém had zrady hlavu zved’! 54

Naladění.
Tak bylo mi, jak v sluch by znělo těch starých stromů šumění, v jichž stínů vídal jsem Tvé čelo, jak polibky se růmění. – – Tak, jak by duše ve hluboku kdos tiše hvězdu rozsvítil – – jak tenkrát, kdy v Tvém snivém oku já celou duši zachytil. Tak bylo mi, jak kolem skráně bych slyšel peruť anděla – – to jistě skryla’s hlavu v dlaně a v dálce na mě vzpomělavzpomněla! – – 55

Schumann. K. V.
Stín večera stoup’ v pokoj, jak bytost tajemná – – a v tichu z klavíru zněla ta píseň dojemná... Ta krásná a tak smutná, nás všecky dojala – tys ruce svoje bílé, jak v touze sepjala... Já nad křeslem stál schýlen, kde snilas bez hnutí, a v šeru hasly tvé zraky i čílko labutí – – Mně bylo, jak měl bych tě ztratit, když stín tě zcela skryl – – a hlava klesla mi níže a já tě políbil – – 56

Reminiscence.
Po starých, točitých schodech my šli tak častokrát, my chodili tu večer – to Goethe míval rád! Tys byla ještě dítě a krásná, plna vnad – tvá ruka v mé se chvěla – to Goethe cítil rád! My šťastni byli zcela – já slyšel tě se smát – já slyšel bít tvé srdce – to Goethe slýchal rád! Z tvých úst na každém stupni já polibek směl brát – na starých, točitých schodech – i Goethe líbal rád! 57

Jen smích...
Jen smích pro moje boly měla – a já ji přece měl tak rád! – vždyť jitra svit jijí kanul s čela a krásná byla, plna vnad! K mé touze měla pohrdání – a já ji přece měl tak rád! – neb jejím zrakem v snivém plání i král by si byl hlavu zmát! A polibek mi dala pouze – – a já ji přece měl tak rád! – ó tehdy mřel jsem v sladké touze, a byl bych líbal tisíckrát! 58

Ad 12./IV. 03. (V oratoři chrámu sv. J.) M. Č.
Jak jitro úsměv měla i blankytový šat – čar hudby Beethowena já zřel ji naslouchat. A luzný úsměv její já všude viděl kol – na vážných tvářích světců a v zlatě aureol. A cherubínům zlatým ten úsměv v oku se kmit, a v oken malbě pestré jak červánek se třpyt. A vše se smálo na mě – kol byla svatých říš, a oblak rajských růží ji krásnou vznášel výš... 59

To bylo v máji...
To bylo v máji – svět celý zlatý! – kdy ke mně tiše sklonila čelo – tak anděl sněhy křídel svých sklání, jak paprsk luny ve stíny kane – – kdy řekla sladce jak v krásném znění dumavé loutny –: – Mám tě tak ráda! – Řekla to tiše, jak šelest listí, však kol mé hlavy tisíce něžných andělských hlasů volalo s výší: – mám tě tak ráda! – šuměly stromy staré a stinné, slavíkům v keřích v trylku to znělo a muška zlatá bzučela v letu – – má tě tak ráda! – Svět celý kolem jakoby volal má tě tak ráda – – – A dávných zvonů 60 večerní píseň z daleka táhla – a západ zlatý hasl tak smutně v korunách stromů a paprsk jeho rudý a smutný padal ji v posled na čelo bílé – a mě tak bylobylo, jak by chtěl říci: Nevěř jí, nevěř! – – 61

Neznámé.
Kdys na cestách jsem v starý zbloudil hrad, jež nanad krajem se zvedal, zachmuřen, jak dálných časů opožděný host. A v nádvoří, kde loubí zřícená kryl hustý efaj jakby v soucitu, pod snivým stínem starých ořechů jsem spočinul – tu hlouček cizinců své snídaní odbýval na trávě. Řeč cizí chvěla živým jejich rtemrtem, já Albionu dítky poznal v nich. A v kruhu hlav těch, s cizím výrazem, mně hlava jedna dosud utkvěla v mé duši – hlava mladá, plna krás – to dívka byla bledá, její tvář se skvěla něžnou krásou andělů a oči její byly veliké a temný safír nebes večerních v nich plál – ty zraky byly smutné tak, jak oči laně snivé, hluboké, když patří v tklivé slunce skonání... Já na cizinku patřil v údivu jak na obraz, jenž duši pronikl – a ruka tajná struny rozchvěla mi v nitru – písní plnou sladkých tuch a smutku plnou – zrakem velikým jak divukrásnou, smutnou hádankou cizinka často na mě utkvěla – a duši svou mi dala uvidět. A sklopila zas víčka – bledý nach ji pronik bílý půvab na líci – 62 a úsměv snivý tkvěl jijí kolem rtů. A na čílku ji zlatý hrál si stínstín, jak sněti ořechů se zachvěly... A pak zas velké oči zvedly se a v tichu, duše obě mluvily tu k sobě hlasem nikým neznaným – – Duše moje:
Jsi krásná tak a cesty tvojich snů, jsou jistě blízky mých a bytost tvá, tak blízka zdá se mojimojí bytosti. Jsi jedna z těch, o nichž jsem často snil, jsi milenkou mé duše neznámou, a přicházíš jak sen můj splněný. O žel jsi snem a prchneš v dálku zaszas, o vím, že truchlit budu za tebou. Však pouto, které ruka neznámá snad andělská, nás k sobě spoutala – věz, duše krásná, časy nezlomí. V mé duši, tvojí duše světlý stín žít bude dál, byť navždy zmizela z těch krajů šlépěj tvá. VěřVěř, miluji tě dítě krásné, žehnám tobě jen! Duše dívky:
Tě milovat bych chtěla, cizinče – a na tvá prsa hlavu sklonit svou a sladkou bolest tiše vyplakat. Tys první, jenž’s mou duši pronikl, tys jistě ten, jenž jako vidina mé skráně v snění tichém oblétal, 63 tys pohádky mé duše sněný rek – o cítím, jak jsme oba blízko si. O jak je krutý osud lidí všech. Ta chvíle, které nyní žehnáme, že cesty naše v ní se setkaly, ta krutá bude pro nás v zápětí, neb cesty naše navždy rozdvojí. O proč jsem nezřela tě v kraji svém, proč cizina mi tebe zjevila, bych odtud odcházela v toužení tvůj obraz nesouc v duše hlubinách. Mám ráděráda tě – o že mi nejsi blíž, – že nejsi bratrem mým či přítelem! – – – – – – – – – – – – – A po druhé jsem v hradní komnatě se potkal s ní – před velkým obrazem,obrazem jsme stanuli – kde krásnou krajinou dvé pastýřských šlo spolu milenců – A ostatní co okem pátravým hledali jméno mistra v obraze – já, chvěje se, jsem blíž k ní přistoupil, a ruku její, bílou, útlou tak, v své ruce stiskl, – a v tom bylo vševše, co cítil jsem – v tom rukou stisknutí, vše touha byla sladká, bolest též, a něha lásky v srdcích vězněná. – – – – – – – – – – – – – A naposled jsem zřel ji v podvečer, kdy hradní branou vyšli cizinci, by blízký vlak je unes v dálku zas. A odcházejíc, krásnou hlavou svou tak často obrátila ke mně, její zrak 64 jak v lkání volal na mě zoufalém „Pojď, v dálku se mnou!“ Děla duše má:
Ó zůstaň jen, proč v dálku prcháš mi?! A stromů stín ji náhle zraku skryl – – Já na kámen jsem used omšený a s vrchu smuten hleděl v krajinukrajinu, jíž západ změnil rubínovou báj... A zdálo se, že musím rozletět se za ní v dál, ji dálce vyrvati, a v žhavém objetí ji celou mít, a zulíbat tu hlavu, plnou krás... A volat chtěl jsem – rty jak z kamene – a náruč vzpjal jsem – ruce klesaly – A co táh tichem vlaku ostrý hvizd, jenž unášel ji krásnou v dálku zas – mé srdce znělo jak zvon smuteční, kdy loučíme se s drahým na věky – a v trávu, kde se rosa perlilaperlila, padala hojná rosa zraků mých. 65

Romance.
Nad starou, gotickou věží stál luny zlatý štít – a v oknech tmavých domů se paprsk jeho kmit. Ze starých zahrad hloubi bez voněl v rozkvětu a slavíci dva pěli tam v sladkém duettu. A v temném loubí domu, kam nesáh luny zrak, já v loktech měl tvou hlavu tvých vlasů zlatý mrak. Já líbal tebe v čelo i v skráň, kde oheň plálplál, a na tvém ňadru vzdmutém bouř srdce poslouchal. A ponocný ten šedý, šel kolem jako duch, šel s píkou, svítilnou svojisvojí, z níž v stín pad světla pruh. Zřel jistě, jak tě líbám, jak chvíš se, plna krás – a v mžiku světlo v plášt ukryl a tiše minul nás... 66

Na loutnu.
O vnoř ruku bílou již v loutnu jemných strun, a zpívej nápěv starý, jenž sladkých smutků pln. O dívce zpívej krásné, jež snivý měla hled – a úsměv jako růže – leč srdce, – chlad a led. O dívce zpívej krásné, jíž bledý hoch měl rád, měl srdce oheň jeden – a krásný byl a mlád. O dívce zpívej krásné, o hochu pověsti – o dívky zradě bídné, a jeho bolesti. Proč v struny bít se zdráháš, proč v zraku vlhký svit?! – – Ach, vím – přec toho hocha ti začlo líto být! 67

Fragment.
O, nebyla to krása všecka, jež spila mně, bych měl ji rád – leč to, že měla soucit děcka, – že v bolu znala litovat. A nebylynebyli to její rtové, jež k polibku mě svádělysváděli, leč květiny dvě rubínové, jež šeptaly si s anděly. A nebyly to oči žhoucí, kde něha plála smutný ples – leč hvězdy dvě, jichž paprsk skvoucí znal jednu cestu – do nebes. A její duch to nebyl snivý, jenž ráje vídal v sladkých snech – leč cherubín, jenž v hvězdné nivy mi bílých vzletěl na křídlech... 68

Hřbitov duše.
Mou duší těžká mračna jdou – jen jedna hvězda hoří tmou! V mé duši modrých jezerech sní jedna labuť v tichých snech – V mé duše háji zášeří jen jedna růže na keři. A na hřbitově duše, něm hrob jediný – má láska v něm. Hrob její tiše opíná vzpomínek bledá květina – – A v tichu pro ni truchlící mých písní lkají slavíci – – – 69

Hlas varhan...
Hlas varhan šumný, svatý, zněl v dávnověký chrám – já viděl stát ji krásnou skloněnou k modlitbám. Já viděl stát ji bílou, jas hvězdný kol se lil – – a každý anděl mých vidin v té chvíli stínem byl. 70

Konec románu.
Tož v posled ruky stisknutí, pak pohled jeden, plný bolu, a v srdci bouřné vzplanutí – víc nemáme se znáti spolu! Tak krásnou, plnou mladosti ji ztrácím – snad to nebe chtělo! Víc nepolíbím s vroucností ty smavé rty, to bledé čelo. Buď s bohem! Víc se nevrátí již lásky první chvíle sladké! Chtěl srdce bych si vyrvati a zapomenout v době krátké. Co činit mám – zda o ní snít, mám cestou trnů stoupat k slávě? Ne, do dlaní chci čelo skrýt a plakat, plakat usedavě. 71

***

Chceš poesii dítě, Chceš poesii dítě,
chceš slyšet píseň mou – pojď, půjdem ruku v ruce večerní krajinou. A západem tvé čelo ti vzplane nad rubín, než staré stromy šumné nás v snivý skryjí stín. A starý slavík v keři ti z duše zapěje a nejplnější růže tě dechem ověje. A tiše vzejdou hvězdyhvězdy, v tvém zraku vzplá jich lesk a v duši bude něha a smutný, sladký tesk... Tu poesie sladký nám v nitru vzplane jas – a bude hořet v slzeslze, jež maně tryskne s řas..řas... To poesie budebude, jež plní ňadra všech – jež v nebi hvězdou září a perlou na květech. 72 O věz, ta tisíckráte – líp tebe skonejší – než De Wettrovy duše zpěv sebe krásnější! 73

V stín noční...
V stín noční okno tvoje září jak vlídné hvězdy sladký jas – k níž z dálky zřím a bolest tichá mi v těžkých perlách klesá s řas... Tam skláníš zlatou svoji hlavuhlavu, tam čelo tvé, tvůj sladký hled – o kéž bych moh jen v mžik tě uzřít, a políbit tě naposled. 74

Na starém spinetu...
Na starém spinetu mi zahrej píseň snivou! – – – A mně se bude zdát, že jarní jdeme nivounivou, jak spolu šli jsme kdys – o pamatuješ na toto, jak vzduch byl fijal pln, v něm azur plál a zlato, jak z hájů zelených táh sladký nářek flétny, jak první motýlek se chýlil v kalich květný, jak první jiřice věž starou obletala – jak prvně v ruce mé tvá dlaň se chvěla malá, kdy prvně čílko tvé i zrakzrak, kde hvězda hoříhoří, v mých žhavých polibků jak utonulo moři, jak prvně zachvěla se ňadra slastí divou. – – – Na starém spinetu mi zahrej píseň snivou! – – – A mně se bude zdát, že’s kdy mě ráda měla, že’s rosu polibků mi kladla v oheň čela, že často na hruď mou tvá hlava klesla snící, že v bouři těchto dnů mou’s byla holubicí, že úsměv měla jsi i slzu pro mě v oku a smutný obraz můj své duše ve hluboku. A v tichých vzpomínkách mně navrátí se chvíli, má zašla pohádka, můj prchlý anděl bílý – má budeš aspoň v snech, když nesmím tě mít živou. – Na starém spinetu mi zahrej píseň snivou! – – – 75

Ne v bouři dnů...
Ne v bouři dnů, kdy obzor tmavý kol trhá vášní rudý blesk, kdy mračna letí kolem hlavy a v srdce hloubi padá stesk – ne v chvíli té, kdy v zanícení má hruď se city rozchvěje, kdy duše, lyra, v tichém znění svých hlubin ohlas zapěje, ne, zadumán kdy zřím ti snící v tvém tmavém oku perlu spát, a přes tvé čelo dumající se chmury vidím ubírat – leč v rakvi tich až budu spátispáti, dej polibek mi na čelo! o tenkrát vše se ke měmně vrátívrátí, co kdys mi v žití chybělo. 76

Kdys přijdu zas...
Kdys přijdu zas v ty kraje snící, v to sladké, teskné ticho niv – v ty luhy, vonné, zkvétající a zas vše bude jako dřív. A nebe bude azur zlatý, kde bílé mraky poplynou – a staré stromy budou spjaty, jak klenba nad vod tišinou. A luhy budou mořem květů a v každém perla bude plát – motýlů tisíc v hravém letu skvost křídel bude otvírat. A v listí mladém na tisíce se ptáků k slunci rozpěje, a každá sněť dá stínu více a list se v šeptu zachvěje. A vše se vrátí v kráse májemáje, co blažilo nás dávno již – – však žel, ty z cherubínů kraje ó dítě víc se nevrátíš! – – – 77

Píseň.
Kéž jednou jen by byla snící se zadívala ve zrak můj – jen jednou v touze milující! O pamatuj si, pamatuj! Kéž jednou jen by byla ke měmně, jak paprsk slala úsměv svůj, jen jednou dlaň mi stiskla jemně! O pamatuj si, pamatuj! Kéž jednou jen by byla děla: ku břehům štěstí se mnou pluj – jen jednu slzu pro mě měla! O pamatuj si, pamatuj! 78

Zda za vší lásku...
Zda za vší lásku mojí, jíž neobsáh’ by svět, kdys v máji na hrob přijdeš mi vsadit růží květ?! Ó zda tam prodlíš chvíli, kdy slavík zapěje – ó, zda se na tvém retu mé jméno zachvěje?! Zda krásnou skloníš hlavu, v svých ňadrech hořký cit – a za perly mých písní mi vrátíš slzí svit?! 79

Než v kraje stínů...
Než v kraje stínů duch můj vkročí, než bol můj zhasne v hrobu tmách, kéž vezdy tvé mi září oči v mých samotách! Kéž vezdy slyším hlas tvůj vlídný, jejž seraf chtěl by za svůj zpěv – kéž vezdy sen mi zjeví klidný tvůj krásný zjev! Kéž všecko dát ti mohumohu, dítědítě, co v bytosti mé ukryl bůh: – kéž srdce lásku dá ti skrytě, a píseň duch! 80

Jaroslavu Vrchlickému, u příležitosti 50tých narozenin, dne 16. února 1903.
Dnes tomu věku půl, co Tvojí u kolébky, tich anděl rozepjal svých křídel příkrov hebký, a v čelo dítěte, kde první stálo snění svým retem blažícím vdech Tobě políbení, a řekl: „pěvcem buď, měj v srdci písní zřídla, a duch tvůj k rozletu vždy hvězdná rozpni křídla!“ Pak povždy v pouti tvé, ať jasem, stínem spěla, Tvá píseň, zlatý pták, Tě všude provázela, jak sladký ohlas sfer v života vlnobití. Jak lev v své velebě, jenž nedbá psího vytívytí, Tys kráčel k metám svým, ať „kamenujte“ rvalařvala kol luza v slepotě a lem Tvé řízy rvala. Však dnes, Ty vítěz jdeš a sokové Tví v prachu, Ty jdeš, laur na skráni, ó kníže písní, v nachu, ať stříbro ve vlasu – Tvá duše věčně mladá! A vidíš, Tvá jak vlast dnes hold svůj Tobě skládá, co synu věrnému, co zářné hvězdě svojí. A vidíš dílo své, jak skvoucí palác stojí, a každý koří se a úžas duše jímá. A slyšíš kolem v dál, jak lid Tvé jméno hřímá, ten lid, jenž v ňadrech vždy má citu růže žhavé. A hymnou velebnou se k Tobě nese „Ave“! 82

Dělo.
Když Zora rozžala svůj zlatoskvoucí svícen tu hlaveň vzplála mu a tmavý jeho jícen se děsně šklebil vstříc ku záři východní. – Jak v zlatá cimbuří by kule chrlit chtělo, by mračným závojem zakrylo slunci čelo, by ztlumilo vší zář svých blesků pochodní. Vždyť zvyklo v bitvách stát, při druhů hromobití, kde jako moře hvězd se helmy v slunci svítí, kde vlají prapory jak orlích křídel šum – kde v blescích palašů a kulí ve lijavci svou lidstvo pije krev, lačnému rovno dravci, kde hradby odvěké se rázem řítí v rum. Co kulí smrtících ze svého chřtánu slalo, co krve krůpějí na jeho kovu plálo, co stenů, výkřiků mu v nitru utkvělo! co matek, milenek lpí na něm proklínání, co zhrdlo vítězů při blesků jeho plání, co trónů královských se před ním zachvělo! Teď v stálém mlčení na baště musí státi – a místo rachotu, zde z listí naslouchati –, když zpěvná pěnice své zvonky rozladí – neb dětí smích a zpěv, jenž dolétá sem z luhuluhu, tu místo dýmu zří motýlích křídel duhu, a pestré ještěrky jak v trávě dovádí. A v jícnu křídlem svým mu tichý věje vánek a místo ve vřavu jej skolébává v spánek, je lesklý jeho kov pln skvrn již rezavých. – 83 A místo rubínů, jež krev za časů slávy mu v čelo vetkala – teď z kvetoucí své hlavy naň jabloň stoletá svých květů hází sníh. * Jak dlouhodlouho, lidstvolidstvo, chceš svá děla líti ještě, jak dlouho v klasy chceš metati kulí deště, jak dlouho jitra zář chceš dýmu mraky krýt?! chceš ohněm utlumit svit zlatý z Krista čela, chcešchceš, míru korouhev by krví znachověla, by v trosky rozpad se ten zlatý lásky štít?! Ó ustaň! Zlom svůj meč! nech děla rezavěti! Nech ptáku v jícnu jich si hnízda vystavěti, ať duhy sladký jas se vypne nad nivy! Ó ustaň! V hněvu svém bůh dlouho již se dívá a v hloubku prostoru mu hvězdná slza splývá, kde zkázy anděl již meč zdvihá ohnivý. 84

Jitro v komnatě.
Pruh zlata nádherný, hle jitro clonou hází do tiché komnaty – tu zlatí ovál vásyvásy, kde růže nachová svou číši otevíváotevírá, tam obraz Madonny svým nimbem obestírá a velké zrcadlo (kde viděti lze v jasejase, jak z okna naproti zří děvče zlatovlasé) šíp zlatých paprsků v stín kouta vrhá hravě na dědů starý kord, jež skví se v dávné slávěslávě. 85

Památce Julia Zeyra.
Roh Rolandův, slyš, hřímá z Roncivallu a louten táhne zpěv, kde Provenc slunná – z mlh severu zní lkavá bardů struna, sní východu báj zlatá v stínu palem. Tam Montsalvač, kde svatým nad opálem líc andělů se chýlí, něhyplná – – – tam Amis s Amilem jdou plesem, žalem – ve hvozdech Merlín sní a nad ním luna... A dávné světy legend znovu žijí stín mnohý vstává z časů popelnice – Ty’s nové žití vdech mu Poesií! Tvé touhy loď vždy k břehům krásy spěla – jen v azur vzlétla snů Tvých holubice – O, zřím vždy zlatou zář kol Tvého čela! 86

Píseň z lesa.
Ty staré jedle písně pějí, je moře zpěvů starý hvozd – v mém srdci všecky struny znějíznějí, mír padá v duše hlubokost. Já v lesy zbloudil – dálný hosthost, a na omšeném sedím kmeni – má v dlaních skráň a duše v snění a nad hlavou mi zpívá drozd. Je jitro – slunce zlaté jasy, jak úsměv štěstí padly v stín, má každá jedle zlaté řasy, plá stříbrem krajka pavučin; a motýlek, jenž v zvonku klín si used ranní vypít rosu, plá opálem; slyš, píseň kosů se budí hvozdů je zehvozdů ze hlubin! Tam rozvíjí se planá růže a jiná – dosud v poupěti, tak vroucně se k ní tulí úže, jak dítě v matky objetí. Tam zlatá muška vyletí, jak kapraď hne se, perle střásá, a já se divím: jaká krása! v té chvíli roven dítěti. A jedle šumí – píseň stará, já dobře znám ji od mládí, jak do pohádky mého jara 87 les po letech mě zavádí. Tu chvíli aspoň nahradí mé vidiny, sny čaroskvělé, jež na dětském mi plály čele, a duši k písni naladí. Ó šumte jedle, písně pějte! Vy sladkých zvěstí znáte dost, ó šumte, duchu křídla dejtedejte, by v mládí letěl, minulost! Já v lesy zbloudil – dálný host, však duše se tu doma cítí – ó šumte, sladce chci tu sníti, a nade mnou pět bude drozd. V B *** 1899.
88

Zpěv Noční.
Noc padá v kraj – jak lilje v lesku na vodách tichý měsíc plá – Sním v stínech stín – mé srdce v stesku, a touhou chví se duše má... Proč chvíš se srdce? –- Staré žaly ti bouří znovu hlubinou – zas lásky blesk tvé nitro pálí – Ó stiš se – noc jde krajinou! – – Proč chvíš se duše? – K hvězdám’s chtěla tam, v říši duchů světlem plát –- žel, zpět ti klesla peruť smělá – teď ustaň, noc jde mír ti dát! – O vím – Kdys v zlaté, věčné snění – noc sladká zavře víčka mdlá – – Vzdech ňader,ňader hrob v dech růží změní a světlem bude duše má. – – 89

Milující.
Ať zhasnou hvězdy! Věčná tma se řítí na celý svět – ať kolem noc je širá! Nám tisíc plejad v zraku věčně svítí! Ať růže svadnou! Jiný otevírá květ kalich svůj nám na rtech při líbání – tam rosa lásky nikdy neumírá! Hle, andělé, jak s nebes k nám se sklání, by eden krásnější jich domoviny nám v duších zřeli – věčné milování! A bůh sám skloněn srdcí nad hlubiny, kde láska naše oceánem hřímá – tou láskou plní spolu s cherubíny číš vesmíru, jíž ve své ruce třímá! 90

Anděl.
Jsem zrozen v azuru – dech Boha dal mi žíti. On křídla bělostná mi připjal k rozletu, z nadhvězdných pohárů smím nesmrtelnost píti, a hledět do sluncí a věčných do květů. V své ruce liliji, smím nebem procházeti, kde mračna Serafů své vznáší peruti – a dolů sestoupit a líbat spící děti, a zříti milence, jak hvězda v planutí. Je celé žití mé – tich slýchat hudbu duchů, a k blahu pramenům rty chýlit žíznící, a v srdce pozemská sít lásky sladkou tuchu, a míru paprsek vlít v duše tesknící. Však přec, bych bohem bylbyl, jsem příliš poskvrněný, bych stal se člověkem – mám velký křídel vzlet! mám něhu nebeskou a sladký půvab ženy, a blažím úsměvem, však usmrtí můj ret! A dávné prokletí lpí na bytosti mojimojí – já nesmím milovat ve sladké závrati, a nesmím utonout ve sladkých citů roji, v svém bolu tichý být a nikdy plakati! 91

Geniům.
VásVás, orlovéorlové, mám rád! jenž nad horským srázy se nad vším vznášíte, co ve prachu se plazí, ó vzdušin modravých vy králové jste staří! Váš trón – to oblačný a blesky štít je zdraný, kde volni, k slunci vstříc a na vše zříte strany, ať klidno kolem vás, ať v mraku hrom se sváří.orlové, Ne v svěžích travinách, ne v listí, mechu měkkémměkkém, leč ve skal dutinách, jež blesk svým vyryl vztekem, nad hloubkou propastí vy hnízda stavíte si; tam z hvozdu nejstarší se nepovznese jedle; jen stříbrem ledovce se skvějí v horském sedle, kam jako závoj vil se mlhy večer věsí. A hrom vás neleká, jenž širé děsí kraje, jak prapor vítězný v něm vaše peruť vlaje, své šípy ohnivé blesk na vás neodváží; a k slunci, jenžjež vám vstříc své proudy vrhá zlaté, vy pouštíte se výš – bod malý zanikáte pohledům horala, jenž shlédnout vás se snaží. A vším, co pod vámi v údolí zemském leží – ať zlaté báně měst, jež do oblak se věží, paláce nádherné, kde králové dlí v lesku – běh světa řídíce svých žezel zářným skvostem – ať chýže zapadlé, kde bída stálým hostem, vy vším tím zhrdáte, ó hrdí druzi blesků! VásVás, orlovéorlové, mám rád! Na horách v slunci, jase, tam, kde jste zrozenizrozeni, vy umíráte zase, 92 za vichru hlaholu a vřavy hromobití; jak staří králové tam umíráte v nachu – a když se vaše leb již rozpadává v prachu, prach vzlétne v záře sfer, kde věčně svítí, svítí. 93

Večer.
Je chvíle ta, kdy večernice se vzhlíží v tichém lesku vod, kdy stromy chví se, šelestíce svou píseň, plnou jemných not – Je chvíle ta, kdy pod haluzí pták dřímá v listí ševelu – kdy rosa padá v květ – jak slzy s řas neviděných andělů... Je chvíle ta, kdy touhy plná se srdce v lyru promění – již ze strun ruka tajuplná tak tklivá loudí souznění. Je chvíle ta, kdy duše těká – – od země v nebe, plna tuch, a velký mír ji v hloubi stéká – a cítí, že jí blízko bůh... 94

Pěvkyni, která zpívala arii z Mozarta.
* Rád vzpomínám – Již do soumraku se halil vlídný pokoj ten – svit krbu hrál jí v modrém zraku – dešť venku šlehal do oken. Tak mladá byla, krásy plna a o klavír se opřela – a v hrdle jejím zlatá struna se v sladké písni rozchvěla. * A zpívala akkordů znění – tak sladkou notou, zvonivou – jak skřivan v jitra uzardění svou píseň jásá nad nivou... A zpívala, jak ve sítině hrá vánek, jako nápěv vil, jak slavík touží v keřů stíně, jež milujících hlavy skryl. * A v jejím hlase se cos chvělo jak ševelem vzdušných per, kdy anděl oblétá ti čelo 95 a v sny ti šeptá v podvečer. To zvuky byly krásné snivé, jak konejšící struny hlas, jak lkání flétny sladkomřivé ve kraji tichém, v jara čas... A co tak pěla v pozdní chvíli hle, u klavíru, jako v snu stál divuplný přízrak bílý s parukou, v kroji dávných dnů... V dlaň hlavu skryl a slouchal tiše a kolem rtů mu úsměv hrál – – O Mozarte! to z duchů říše ten zpěv tě na zem odpoutal! A dozpívala, a co hlasný – kol pěvkyni zněl potlesk vstříc – co ona klopí zrak svůj krásný svou zlatou hlavu sklánějíc – – Co já jí žehnal slzy v řase, stín mistrů se k ní schýlil blíž – a políbil jijí čelo v kráse, a tiše zašel v duchů říš. 96

Zapomění.Zapomnění.
Když duše moje v kalich dum se schýlí a bledá skráň se vkládá v náruč dlanídlaní, tu náhle zřím, jak světly stín se sklání mou nad hlavou – to krásný anděl bílý. A hvězda sladká ve zraku mu doutná, tam tolik neznámých se divů tají, rty jeho sladký nápěv šepotají pod bílým prstem zlatá zpívá loutna. To píseň krásná, tajemná, jež svádí mou duši za sebou, kams v kraje jiné – – vše v přítomnu se v mlhy rozeplyne, je lehko mi, jak někdy, v dobách mládí. A do srdce, kde mnohá rána živá – balsámu krůpěje teď kanou vonné a v tichu přesladkém, v němž duše tone, jen andělova loutna zpívá, zpívá... 97

Bouře.
Jak černé vlny valí se nebem mraků chvat, kde hvězda začne plát, ji v ráz svým křídlem halí. Jak tisíc lvů když hřímá, kde poušť v svém tichu dřímá, slyš, hromů děsný ráz. Jak v prostoru kdes hloubi by archanděla trouby v svět výstražný zněl hlas. A hučí to a zmlká. A blesků plane žeh, jak mečem v plamenech nezřená mává ruka. Tu jak šíp vystřelený blesk sjede rozžhavený, tam ohnivý plá had; ten, temnota kde širáširá, svůj jícen otevírá, jak veřej pekla vrat. Zem chvěje se, ó běda! V svých ňadrech hrůzy cítí, kam příval vod se řítí – jak mračno peruť zvedá. Strom ve vichřici sténá, a skála rozbrázděná, se chvěje v žasnutí. KvěťKvět, v plod jenž naděj skládá, 98 v ráz zlomen, navždy padá pod vichrů perutí. A uděšeni ptáci se v hnízdech tulí k sobě; ó běda, strom kdy kácí se v blesku divé zlobě! Slyš, chýží chví se střechy, kde slyšet matek vzdechy a dětí bolný vzlyk; kde k obrázku v němž svatý, se ruce vznáší spjaty, zní prosby v hromů ryk. Ó nebesa vy luzná, kde zlaté slunce hoří, s hvězd v duše mír se noří, jak v hněvu svém jste hrůzná! Jak zem, jež k vám se smějesměje, teď o vše své se chvěje, jak matka o svůj plod! Ó, co jen boha nutí, by zřel tu v blesků žhnutí, by mluvil v huku vod?! Však ne! To věřím, Pane, jímž trvá živel každý, že blesk, jenž schopen vraždy Tvou vůlí hvězdou vzplane! Ty zvedneš květ, jenž hyne, 99 Tvá ruka v pomoc kyne, kdo v bouřích spěchá v dál; Tys spočet všecky hrůzy, Ty znáš všech dětí slzy, Ty znáš všech matek žal! 100

Labuť.
Byl večer máje – – Oheň červánků has v dávnověkých stromů korunách a v posled ještě zlatem ověnčil skráň milenců, k sobě se chýlící a v posled v temný safir jezera své růže vrh – a jako rubín krve na sněhu křídel utkvěl labuti, jež v snivém oku neurčitý stesk v své pouti snící vody čeřila... A západ zhas. A soumrak sladkosnivý se tiše snášel jarní na kraje... A tisíc růží, tisíc lilijí své v posled otevřelo kalichykalichy, jak vonnou duši vydechnout by chtělo, a v háji šumném sbory filomel se rozpívaly, jakby každá z nich v své písni sladký najít chtěla skon. A milujících hlavy skloněné v stín jeden splývaly v šer soumraku a šuměl bor jak krásnou, zlatou báj a každý list se chvěl tím ohlasem. To vše kol labuť zřela, cítila a v oko její velký stoupal stesk a touha mocná vlnila jijí hruď a křídla chvěla se jijí k vzlétnutí... 101 Žel klesla zpět – to velkou bolestí, jíž v duši svoji labuť cítila... Vše vůně kol a píseň, polibek a plno touhy, snění sladkého, a listí šum a zdrojů nápěvy a na obloze něha prvních hvězd – – – A labuť, jako přelud na vodách zřít na vše musí – a přec tisíc tónů v svém hrdle cítí chvět se v tlumení, jak bouře sladká vlní se to tam – O kéž by zpívat směla, jeden zpěv svůj hlas v to sladké vnořil souzněnísouznění, jímž příroda svou lyru rozechvěla! Jen jednu píseň – labuť chvěla se – neb za tu píseň kyne záhy smrt – Bůh píseň jednu do hrdla ji vlil, když vyzní ta – s ní život klesá v zmar. A labuť mladá byla, plna krás! Leč ňadro její znělo písněmi a tisíc hlasů v sluch jijí znělo „pěj“! A marno bylo vše – jak zmámena té sladké vášni padla v objetí – – A v dechu růží, v listů šumění a ševelení retů milujících, a do larghetta starých slavíků svou píseň sladkou labuť zapěla, své touhy píseň v tiché míry hvězd. 102 A zpívala, a štěstím plnilo se nitro její, štěstím neznámým. Vše sny a touhy svojisvojí mladosti a krása jar a něha podzimkůpodzimků, jas červánků i zásvit padlých hvězd – vše chvělo se v té písni – – celý kraj jíji slyšel něm a vody umlkly... A labuť pějíc, náhle vzepjala svá bílá křídla dálným světlům vstříc a k hvězdám spěla – v tichém soumraku zpěv její táh a v peří sněhové ji hvězdné lesky deštěm pršely... A nepoznané štěstí závratné ji pojalo a pěla vítězně a zdálo se, že s jejím nápěvem se snoubí souzvuk rajských harmonií... A duši její objal náhle soumrak a srdce, které znělo písněmipísněmi, jak zlatý zvon se náhle rozpuklo... I perutě jijí klesly bezvládné a jako velký lilijový květ padala s výše labuť v jezer klín... Tak za svou píseň dala život svůj. *** O duše má! Ty sestro labuti! V své hloubí píseň musíš věčně pět 103 a vyzpívat svou rozkoš i svůj žal ty zpívat musíš v máji, v podzimku vždy ve přírody sladké souznění svou píseň vetkat musíš, truchlivou. Je píseň věčná tvojimtvojím údělemúdělem, v ní žal tvůj ples, tvůj život i tvůj hrob! Květen 1904.
104

Sonet své poesii.
Mé mladosti, čas divě trhá růže a v minulosti klín je vrhá zpět, a zlatých snů mých sněhokřídlé bůže, zkad přišlo, v ráj chce zase odletět. Vše odchází – – Kdo zadržet vás může, vy světlé vidiny mých dětských let?! Jen Poesie věrna mi – vždy úže mě v lokty vine, na svůj sladký ret. Ó kouzelnice, jíž se každý koří! Máš v ruce číš, kde hvězdným ohněm hoří to víno bohů – vezdy chci je pít! Bych časům řek: – váš let mě neohromí! – a smrti: – kopí tvé mé rámě zlomí! – a starým bohům: – chci vám roven být! – 107 Omyly tiskové:
Strana: řádek: místo: čti: 7. 3. shora šij šíj 8. 5. ,, s obrazu z obrazu 11. 2. ,, stele stele, 11. 4. ,, housle housle, 12. 9. ,, Panny Panny, 15. 8. ,, tvoji tvojí 15. 11. ,, v ráje v ráje, 25. 9. ,, melodii melodií 26. 2. ,, skoláků školáků 26. 13. ,, rozptýlily rozptýlili 31. 6. ,, bílý bílý, 32. 1. ,, Starý idylla Stará idylla 32. 4. zdola jež již 32. 1. ,, fletna flétna 33. 5. shora – Jak přeludy sní stromy 33. 2. zdola to Sch. duše to Schumannova duše 41. 3. shora krade krade, 41. 4. ,, již, již 46. 10. ,, měká měkká 50. 9. ,, rádě ráda 50. 6. ,, rádě ráda 55. 1. zdola vzpoměla! vzpomněla! 63. 10. shora moji mojí 82. 11. ,, rvala řvala 87. 16. ,, hvozdů je ze hvozdů ze, 91. 4. zdola moji mojí 92. 16. shora jenž jež 107. 1. ,, mladosti mladosti,
E: ts; 2007 [109]