Pro věčnost.

Karel Dewetter

Pro věčnost. Marii.
V stín alejí, kde lípy v květu svém tak sladce šuměly nám nad hlavouhlavou, my chodili tak často v podvečer. Zhas dávno západ – nebes hlubina tonula v světle bílých souhvězdí a jejich svit ti hlavu obetkalobetkal, tu hlavu plavou, plnou něžných kráskrás, a nové hvězdy zažeh ve zraku a něhu ráje zlíbal na čele – – Tvá ruka byla měkáměkká, teplá tak a v ruce mojí blahem chvěla se – ó polibků vy moře bouřlivábouřlivá, v nichž krásná tvoje hlava tonula i ňadra tvá a zraky v perlách svých! Dva matné stíny v noci modravé my spolu šli, tak plni bílých snů a plni krásy v květu májů svých – – Ty doby zašly, klesly časům v hrob. I my kdys zajdem z toho údolíúdolí, kde řeky napájeny slzami, kde v květech hoří našich srdcí krev, – a zajdem v kraj, z kad není východu. Ó pomni jen! – až tiše budem snít – tvůj růvek v sněhu jarních lilijí, já tklivým břečťanem se spokojím. Ó pomni jen! až tiše budem spát – u tvého rovu slavík s mírem hvězd vždy bude bdít – kol mojí mohyly 46 jen diví poženou se větrové! Však v staré, dávnověké aleji dvé stínů vždy se najde v podvečer – dvé stínů světlých v noci modravé – to duše naše přijdou pospolu. A budou plny dávných, bílých snů a plny krásy májů zetlelých – – – *** 47

Básně v knize Zpěvy duše: