Tam v starých zahrad – –

Tam v starých zahrad – – Růženě a Stanislavovi.
Tam v stinných zahrad hloubi ty starý dome sníš – kol oken révy loubí – kde byla ptáků skrýš. V ta okna v záři ranní tak mnohý pták si vlét, a já vždy pro něj v dlani měl zlatých hroznů med. Ty síně znám – ty bílé, kde modlit jsem se znal, kde krásné prosnil chvíle, kde bájí byl mi žal. Krb starý zářil v stínu – hlav drahých zlatil kruh – já skráně v matky klínu jsem bloudil v bájí luh – – – Kde čas ten srdci drahý – kdy štěstí směl jsem znát, kde snů mých hvězdné dráhy? – Vše bylo jedenkrát! Tam v stinných zahrad hloubi ty starý dome sníš – kol oken révy loubí ti žloutne, vadne již – – 20 Mech každý halí kámenkámen, zmlk dávno ptáků hlas –, a v starém krbu plamen tak dávno, dávno zhas – – – Vše zašlo, – duše snivá zří v čas ten daleký – – ó, mladosti! tys’ živa v mém srdci na věky! 21