Píseň z lesa.

Píseň z lesa.
Ty staré jedle písně pějí, je moře zpěvů starý hvozd – v mém srdci všecky struny znějíznějí, mír padá v duše hlubokost. Já v lesy zbloudil – dálný hosthost, a na omšeném sedím kmeni – má v dlaních skráň a duše v snění a nad hlavou mi zpívá drozd. Je jitro – slunce zlaté jasy, jak úsměv štěstí padly v stín, má každá jedle zlaté řasy, plá stříbrem krajka pavučin; a motýlek, jenž v zvonku klín si used ranní vypít rosu, plá opálem; slyš, píseň kosů se budí hvozdů je zehvozdů ze hlubin! Tam rozvíjí se planá růže a jiná – dosud v poupěti, tak vroucně se k ní tulí úže, jak dítě v matky objetí. Tam zlatá muška vyletí, jak kapraď hne se, perle střásá, a já se divím: jaká krása! v té chvíli roven dítěti. A jedle šumí – píseň stará, já dobře znám ji od mládí, jak do pohádky mého jara 87 les po letech mě zavádí. Tu chvíli aspoň nahradí mé vidiny, sny čaroskvělé, jež na dětském mi plály čele, a duši k písni naladí. Ó šumte jedle, písně pějte! Vy sladkých zvěstí znáte dost, ó šumte, duchu křídla dejtedejte, by v mládí letěl, minulost! Já v lesy zbloudil – dálný host, však duše se tu doma cítí – ó šumte, sladce chci tu sníti, a nade mnou pět bude drozd. V B *** 1899.
88