Na staré housle.

Na staré housle.
Když večer stíny, v pokoj můj stelestele, v samotách často beru ty houslehousle, Kremonky staré, bych v jejich nachu probudil píseň tiše tam snící... Mám rád ty housle, já znám je z mládí. – Jak starý soudruh mluví vždy ke mě a v jejich písni jako bych slyšel pohádky staré při krbu záři, jako bych slyšel tu snivou hudbu večerů jarních v rodném svém kraji... Jako bych slyšel veselé písně, jež pěly dívky v soumraku letním u staré kašny ve stínu stromů v starém tom městě... 11 Co my, jak děti na stupňů kámen usedly po hrách – Co v loubí domů s divnými štíty milenců stíny splývaly v šeru, co báby zbožné před sochou PannyPanny, (výklenek domu, jíž věky hostil) rozžaly světlo, k modlitbě klekly. A od hřbitova táh’ se dech růžírůží, resed a fijal – – A z hloubí zahradzahrad, jež v stínech snilysnily, slavíků znělo larghetto sladké... 12