Na hřbitově v T...

Na hřbitově v T... Matce.
Tak ticho je tu, klid – ruch všechen uhasíná – květ žárem zemdlený zde najde místa stinná a duše poklid na věky – Z hnízd ptáče vyhnáno tu najde domov jistý, kde větřík zavívá v lip ševelivé listy, jich budí šumot odvěký. Kde kříže zčernalé a stářím nachýlené, kde jasan dumavý, keř smutných vrb se klene, kde hroby břečťan ovíjí; kde z prachu zetlelých jen květy vyrůstají, kde růží kvete víc, než kolem v celém kraji, víc sněžných voní lilijí. Kde dětí na hrobech se modlí sladké hlasy, kde zbožnou zpívá si ten hrobník sněhovlasý, když z jámy hlavu vynoří; kde v tichých večerech, kdy západ kříže zlatí jak slední vzpomínka, tich můžeš naslouchatinaslouchati, jak stíny spolu hovoří. * Znám jeden hrob, skryt mezi hroby, kde starých lip se chvěje stín – jej z jara stříbrem lilje zdobí a růže, krasší nad rubín. Tak dávno to, co pod ním děda sní v míru svatém hlava šedá, tu moje bába usnula. 28 Tak dávno to, co v hrob ten tmavý má sestra, dítě, anděl smavý jak sladká hvězda skanula. A prchla mračna mnohých roků, co v hrob jsem nezřel, jenž mi drah, bych spočinul tu slzu v oku tu prodlel s duší v modlitbách. Bych z lučin vonné strhav kvítí tu kytku vonnou mohl svíti do vínku svaté památky; bych v zpomínkách tu prodlel němý a zulíbal tu svatou zemi, jež drahé skrývá ostatky! * O spěte na věky, o spěte v sladkém snění! Tak v tichu do spánku lip zní vám šelestění, kdy nad hroby se nachýlí. O spěte na věky! – to v šeptu květy pravípraví, o spěte v míru svém! – to kolem v letu hraví chví zlatým křídlem motýli! A večer s hvězdami kdy vše kol mírem spijespije, tu starých slavíků k vám táhne melodie, jež pějí v stínech ztracení – – A perly s kadeří vám cherubíni v letu na hroby střásají a v kalich snících květů, kde v rosy svit se promění. 29 Ó kéž až opustí má duše světa vřavu – v tom snícím zátiší svou schýlit mohu hlavu, o, nechci věnců, pomníků! Neb pěvce příroda, jak dítky své má ráda – a růže v kráse své jim vezdy na hrob skládá, i sladké písně slavíků! 30