Cypřiš.

Cypřiš.
Den v dubnu byl a v snění já v starý zabloudil sad, vzduch zlatý byl, v něm ptačí jsi zvonky slyšel hrát. Na černých větvích stromu květ z puku již se dral, a slunce paprsk zlatý je v letu otvíral. A listí bylo tak svěží, jak smaragdy bys řek – a šumělo tak snivě, jak první polibek. Byl každý kamen zlatý, spal azur tůně v tmách, jak ještěr šupinatý lez břečťan po skalách. A prostřed jasu a vůně a ptačích nápěvů – já cypřiši uzřel tmavou ve stálém záchvěvu. Mě zdálo se, že z žalu se sklání v smutných snech, že v šumu jejím slyším,slyším tak mnohý známý vzdech. 16 A bylo mi jí líto, že ticha má tu stát, tak tmavá v zlatém jase a tiše žalovat. Já do nitra se vnořil a teskný jal mě cit – – ta cypřiš že mé duši by mohla sestrou být. 17