Dělo.

Dělo.
Když Zora rozžala svůj zlatoskvoucí svícen tu hlaveň vzplála mu a tmavý jeho jícen se děsně šklebil vstříc ku záři východní. – Jak v zlatá cimbuří by kule chrlit chtělo, by mračným závojem zakrylo slunci čelo, by ztlumilo vší zář svých blesků pochodní. Vždyť zvyklo v bitvách stát, při druhů hromobití, kde jako moře hvězd se helmy v slunci svítí, kde vlají prapory jak orlích křídel šum – kde v blescích palašů a kulí ve lijavci svou lidstvo pije krev, lačnému rovno dravci, kde hradby odvěké se rázem řítí v rum. Co kulí smrtících ze svého chřtánu slalo, co krve krůpějí na jeho kovu plálo, co stenů, výkřiků mu v nitru utkvělo! co matek, milenek lpí na něm proklínání, co zhrdlo vítězů při blesků jeho plání, co trónů královských se před ním zachvělo! Teď v stálém mlčení na baště musí státi – a místo rachotu, zde z listí naslouchati –, když zpěvná pěnice své zvonky rozladí – neb dětí smích a zpěv, jenž dolétá sem z luhuluhu, tu místo dýmu zří motýlích křídel duhu, a pestré ještěrky jak v trávě dovádí. A v jícnu křídlem svým mu tichý věje vánek a místo ve vřavu jej skolébává v spánek, je lesklý jeho kov pln skvrn již rezavých. – 83 A místo rubínů, jež krev za časů slávy mu v čelo vetkala – teď z kvetoucí své hlavy naň jabloň stoletá svých květů hází sníh. * Jak dlouhodlouho, lidstvolidstvo, chceš svá děla líti ještě, jak dlouho v klasy chceš metati kulí deště, jak dlouho jitra zář chceš dýmu mraky krýt?! chceš ohněm utlumit svit zlatý z Krista čela, chcešchceš, míru korouhev by krví znachověla, by v trosky rozpad se ten zlatý lásky štít?! Ó ustaň! Zlom svůj meč! nech děla rezavěti! Nech ptáku v jícnu jich si hnízda vystavěti, ať duhy sladký jas se vypne nad nivy! Ó ustaň! V hněvu svém bůh dlouho již se dívá a v hloubku prostoru mu hvězdná slza splývá, kde zkázy anděl již meč zdvihá ohnivý. 84