Bouře.

Bouře.
Jak černé vlny valí se nebem mraků chvat, kde hvězda začne plát, ji v ráz svým křídlem halí. Jak tisíc lvů když hřímá, kde poušť v svém tichu dřímá, slyš, hromů děsný ráz. Jak v prostoru kdes hloubi by archanděla trouby v svět výstražný zněl hlas. A hučí to a zmlká. A blesků plane žeh, jak mečem v plamenech nezřená mává ruka. Tu jak šíp vystřelený blesk sjede rozžhavený, tam ohnivý plá had; ten, temnota kde širáširá, svůj jícen otevírá, jak veřej pekla vrat. Zem chvěje se, ó běda! V svých ňadrech hrůzy cítí, kam příval vod se řítí – jak mračno peruť zvedá. Strom ve vichřici sténá, a skála rozbrázděná, se chvěje v žasnutí. KvěťKvět, v plod jenž naděj skládá, 98 v ráz zlomen, navždy padá pod vichrů perutí. A uděšeni ptáci se v hnízdech tulí k sobě; ó běda, strom kdy kácí se v blesku divé zlobě! Slyš, chýží chví se střechy, kde slyšet matek vzdechy a dětí bolný vzlyk; kde k obrázku v němž svatý, se ruce vznáší spjaty, zní prosby v hromů ryk. Ó nebesa vy luzná, kde zlaté slunce hoří, s hvězd v duše mír se noří, jak v hněvu svém jste hrůzná! Jak zem, jež k vám se smějesměje, teď o vše své se chvěje, jak matka o svůj plod! Ó, co jen boha nutí, by zřel tu v blesků žhnutí, by mluvil v huku vod?! Však ne! To věřím, Pane, jímž trvá živel každý, že blesk, jenž schopen vraždy Tvou vůlí hvězdou vzplane! Ty zvedneš květ, jenž hyne, 99 Tvá ruka v pomoc kyne, kdo v bouřích spěchá v dál; Tys spočet všecky hrůzy, Ty znáš všech dětí slzy, Ty znáš všech matek žal! 100