Benátské zrcadlo.

Benátské zrcadlo.
Kdes v koutě musea, kde stínů sídlo stmělé, benátské zrcadlo já uzřel – zdoby skvěléskvělé, jež starý umělec mu vyryl ve hladinu, vše prachem zkaleno a skryto v závoj stínů. Jen jeden paprsek naň padal ze soucitu, a zlato sluneční tu kmitlo v tklivém svitu. A v hladi zrcadla já četl toto snění: O běda chvíli té, jež tady v pokoření mě, když tak vznešené a krásné zanechala. Kdys v dožat paláci, kde zlatem síň se vzňala, kde bílé mramory se skvěly v myrty loubí a delfín basinu hrst perel házel z hloubí, tu v lesku, nádheře, já v síni této plálo a zlatým přísvitem se vezdy usmívalo. O kde jsou stíny těch, jež vídalo jsem kdysi?! Žel, navždy vybledly v mé hladi jejich rysy! Kde statní dožové, jichž hruď se skvěla řády, kde sličné signory a dívky sladké vnady, jich zraky ohnivé a vlas, jež v bujném toku, jak příboj řítil se přes bílý ovál boků? Já v kráse zřelo je, jak ňadra jich se chvěla, když v lázeň stoupaly, kde voda vášní vřela. O tenkrát v lesku svém proč nespadlo jsem na zem, bych v střepů tisíce se roztříštilo rázem! To sladký skon by byl v svém chytit umírání ty božské půvaby, ty zraky v hvězdném plání! 13 Teď v šeru viset mám a zůstat tiché, klidné, kdy v mojí hladině se tupý měšták shlídne, a čekat, docela až prachem skryto budu, Být mrtvým za živa – to největší všech trudů! 14