Neznámé.

Neznámé.
Kdys na cestách jsem v starý zbloudil hrad, jež nanad krajem se zvedal, zachmuřen, jak dálných časů opožděný host. A v nádvoří, kde loubí zřícená kryl hustý efaj jakby v soucitu, pod snivým stínem starých ořechů jsem spočinul – tu hlouček cizinců své snídaní odbýval na trávě. Řeč cizí chvěla živým jejich rtemrtem, já Albionu dítky poznal v nich. A v kruhu hlav těch, s cizím výrazem, mně hlava jedna dosud utkvěla v mé duši – hlava mladá, plna krás – to dívka byla bledá, její tvář se skvěla něžnou krásou andělů a oči její byly veliké a temný safír nebes večerních v nich plál – ty zraky byly smutné tak, jak oči laně snivé, hluboké, když patří v tklivé slunce skonání... Já na cizinku patřil v údivu jak na obraz, jenž duši pronikl – a ruka tajná struny rozchvěla mi v nitru – písní plnou sladkých tuch a smutku plnou – zrakem velikým jak divukrásnou, smutnou hádankou cizinka často na mě utkvěla – a duši svou mi dala uvidět. A sklopila zas víčka – bledý nach ji pronik bílý půvab na líci – 62 a úsměv snivý tkvěl jijí kolem rtů. A na čílku ji zlatý hrál si stínstín, jak sněti ořechů se zachvěly... A pak zas velké oči zvedly se a v tichu, duše obě mluvily tu k sobě hlasem nikým neznaným – – Duše moje:
Jsi krásná tak a cesty tvojich snů, jsou jistě blízky mých a bytost tvá, tak blízka zdá se mojimojí bytosti. Jsi jedna z těch, o nichž jsem často snil, jsi milenkou mé duše neznámou, a přicházíš jak sen můj splněný. O žel jsi snem a prchneš v dálku zaszas, o vím, že truchlit budu za tebou. Však pouto, které ruka neznámá snad andělská, nás k sobě spoutala – věz, duše krásná, časy nezlomí. V mé duši, tvojí duše světlý stín žít bude dál, byť navždy zmizela z těch krajů šlépěj tvá. VěřVěř, miluji tě dítě krásné, žehnám tobě jen! Duše dívky:
Tě milovat bych chtěla, cizinče – a na tvá prsa hlavu sklonit svou a sladkou bolest tiše vyplakat. Tys první, jenž’s mou duši pronikl, tys jistě ten, jenž jako vidina mé skráně v snění tichém oblétal, 63 tys pohádky mé duše sněný rek – o cítím, jak jsme oba blízko si. O jak je krutý osud lidí všech. Ta chvíle, které nyní žehnáme, že cesty naše v ní se setkaly, ta krutá bude pro nás v zápětí, neb cesty naše navždy rozdvojí. O proč jsem nezřela tě v kraji svém, proč cizina mi tebe zjevila, bych odtud odcházela v toužení tvůj obraz nesouc v duše hlubinách. Mám ráděráda tě – o že mi nejsi blíž, – že nejsi bratrem mým či přítelem! – – – – – – – – – – – – – A po druhé jsem v hradní komnatě se potkal s ní – před velkým obrazem,obrazem jsme stanuli – kde krásnou krajinou dvé pastýřských šlo spolu milenců – A ostatní co okem pátravým hledali jméno mistra v obraze – já, chvěje se, jsem blíž k ní přistoupil, a ruku její, bílou, útlou tak, v své ruce stiskl, – a v tom bylo vševše, co cítil jsem – v tom rukou stisknutí, vše touha byla sladká, bolest též, a něha lásky v srdcích vězněná. – – – – – – – – – – – – – A naposled jsem zřel ji v podvečer, kdy hradní branou vyšli cizinci, by blízký vlak je unes v dálku zas. A odcházejíc, krásnou hlavou svou tak často obrátila ke mně, její zrak 64 jak v lkání volal na mě zoufalém „Pojď, v dálku se mnou!“ Děla duše má:
Ó zůstaň jen, proč v dálku prcháš mi?! A stromů stín ji náhle zraku skryl – – Já na kámen jsem used omšený a s vrchu smuten hleděl v krajinukrajinu, jíž západ změnil rubínovou báj... A zdálo se, že musím rozletět se za ní v dál, ji dálce vyrvati, a v žhavém objetí ji celou mít, a zulíbat tu hlavu, plnou krás... A volat chtěl jsem – rty jak z kamene – a náruč vzpjal jsem – ruce klesaly – A co táh tichem vlaku ostrý hvizd, jenž unášel ji krásnou v dálku zas – mé srdce znělo jak zvon smuteční, kdy loučíme se s drahým na věky – a v trávu, kde se rosa perlilaperlila, padala hojná rosa zraků mých. 65