Neznámé.
Kdys na cestách jsem v starý zbloudil hrad,
jež nanad krajem se zvedal, zachmuřen,
jak dálných časů opožděný host.
A v nádvoří, kde loubí zřícená
kryl hustý efaj jakby v soucitu,
pod snivým stínem starých ořechů
jsem spočinul – tu hlouček cizinců
své snídaní odbýval na trávě.
Řeč cizí chvěla živým jejich rtemrtem,
já Albionu dítky poznal v nich.
A v kruhu hlav těch, s cizím výrazem,
mně hlava jedna dosud utkvěla
v mé duši – hlava mladá, plna krás –
to dívka byla bledá, její tvář
se skvěla něžnou krásou andělů
a oči její byly veliké
a temný safír nebes večerních
v nich plál – ty zraky byly smutné tak,
jak oči laně snivé, hluboké,
když patří v tklivé slunce skonání...
Já na cizinku patřil v údivu
jak na obraz, jenž duši pronikl –
a ruka tajná struny rozchvěla
mi v nitru – písní plnou sladkých tuch
a smutku plnou – zrakem velikým
jak divukrásnou, smutnou hádankou
cizinka často na mě utkvěla –
a duši svou mi dala uvidět.
A sklopila zas víčka – bledý nach
ji pronik bílý půvab na líci –
62
a úsměv snivý tkvěl jijí kolem rtů.
A na čílku ji zlatý hrál si stínstín,
jak sněti ořechů se zachvěly...
A pak zas velké oči zvedly se
a v tichu, duše obě mluvily
tu k sobě hlasem nikým neznaným – –
Duše moje:
Jsi krásná tak a cesty tvojich snů,
jsou jistě blízky mých a bytost tvá,
tak blízka zdá se mojimojí bytosti.
Jsi jedna z těch, o nichž jsem často snil,
jsi milenkou mé duše neznámou,
a přicházíš jak sen můj splněný.
O žel jsi snem a prchneš v dálku zaszas,
o vím, že truchlit budu za tebou.
Však pouto, které ruka neznámá
snad andělská, nás k sobě spoutala –
věz, duše krásná, časy nezlomí.
V mé duši, tvojí duše světlý stín
žít bude dál, byť navždy zmizela
z těch krajů šlépěj tvá. VěřVěř, miluji
tě dítě krásné, žehnám tobě jen!
Duše dívky:
Tě milovat bych chtěla, cizinče –
a na tvá prsa hlavu sklonit svou
a sladkou bolest tiše vyplakat.
Tys první, jenž’s mou duši pronikl,
tys jistě ten, jenž jako vidina
mé skráně v snění tichém oblétal,
63
tys pohádky mé duše sněný rek –
o cítím, jak jsme oba blízko si.
O jak je krutý osud lidí všech.
Ta chvíle, které nyní žehnáme,
že cesty naše v ní se setkaly,
ta krutá bude pro nás v zápětí,
neb cesty naše navždy rozdvojí.
O proč jsem nezřela tě v kraji svém,
proč cizina mi tebe zjevila,
bych odtud odcházela v toužení
tvůj obraz nesouc v duše hlubinách.
Mám ráděráda tě – o že mi nejsi blíž, –
že nejsi bratrem mým či přítelem!
– – – – – – – – – – – – –
A po druhé jsem v hradní komnatě
se potkal s ní – před velkým obrazem,obrazem
jsme stanuli – kde krásnou krajinou
dvé pastýřských šlo spolu milenců –
A ostatní co okem pátravým
hledali jméno mistra v obraze –
já, chvěje se, jsem blíž k ní přistoupil,
a ruku její, bílou, útlou tak,
v své ruce stiskl, – a v tom bylo vševše,
co cítil jsem – v tom rukou stisknutí,
vše touha byla sladká, bolest též,
a něha lásky v srdcích vězněná.
– – – – – – – – – – – – –
A naposled jsem zřel ji v podvečer,
kdy hradní branou vyšli cizinci,
by blízký vlak je unes v dálku zas.
A odcházejíc, krásnou hlavou svou
tak často obrátila ke mně, její zrak
64
jak v lkání volal na mě zoufalém
„Pojď, v dálku se mnou!“
Děla duše má:
Ó zůstaň jen, proč v dálku prcháš mi?!
A stromů stín ji náhle zraku skryl – –
Já na kámen jsem used omšený
a s vrchu smuten hleděl v krajinukrajinu,
jíž západ změnil rubínovou báj...
A zdálo se, že musím rozletět
se za ní v dál, ji dálce vyrvati,
a v žhavém objetí ji celou mít,
a zulíbat tu hlavu, plnou krás...
A volat chtěl jsem – rty jak z kamene –
a náruč vzpjal jsem – ruce klesaly –
A co táh tichem vlaku ostrý hvizd,
jenž unášel ji krásnou v dálku zas –
mé srdce znělo jak zvon smuteční,
kdy loučíme se s drahým na věky –
a v trávu, kde se rosa perlilaperlila,
padala hojná rosa zraků mých.
65