Na staré housle.
Když večer stíny,
v pokoj můj stelestele,
v samotách často
beru ty houslehousle,
Kremonky staré,
bych v jejich nachu
probudil píseň
tiše tam snící...
Mám rád ty housle,
já znám je z mládí. –
Jak starý soudruh
mluví vždy ke mě
a v jejich písni
jako bych slyšel
pohádky staré
při krbu záři,
jako bych slyšel
tu snivou hudbu
večerů jarních
v rodném svém kraji...
Jako bych slyšel
veselé písně,
jež pěly dívky
v soumraku letním
u staré kašny
ve stínu stromů
v starém tom městě...
11
Co my, jak děti
na stupňů kámen
usedly po hrách –
Co v loubí domů
s divnými štíty
milenců stíny
splývaly v šeru,
co báby zbožné
před sochou PannyPanny,
(výklenek domu,
jíž věky hostil)
rozžaly světlo,
k modlitbě klekly.
A od hřbitova
táh’ se dech růžírůží,
resed a fijal – –
A z hloubí zahradzahrad,
jež v stínech snilysnily,
slavíků znělo
larghetto sladké...
12