Pro věčnost.
Marii.
V stín alejí, kde lípy v květu svém
tak sladce šuměly nám nad hlavouhlavou,
my chodili tak často v podvečer.
Zhas dávno západ – nebes hlubina
tonula v světle bílých souhvězdí
a jejich svit ti hlavu obetkalobetkal,
tu hlavu plavou, plnou něžných kráskrás,
a nové hvězdy zažeh ve zraku
a něhu ráje zlíbal na čele – –
Tvá ruka byla měkáměkká, teplá tak
a v ruce mojí blahem chvěla se –
ó polibků vy moře bouřlivábouřlivá,
v nichž krásná tvoje hlava tonula
i ňadra tvá a zraky v perlách svých!
Dva matné stíny v noci modravé
my spolu šli, tak plni bílých snů
a plni krásy v květu májů svých – –
Ty doby zašly, klesly časům v hrob.
I my kdys zajdem z toho údolíúdolí,
kde řeky napájeny slzami,
kde v květech hoří našich srdcí krev, –
a zajdem v kraj, z kad není východu.
Ó pomni jen! – až tiše budem snít –
tvůj růvek v sněhu jarních lilijí,
já tklivým břečťanem se spokojím.
Ó pomni jen! až tiše budem spát –
u tvého rovu slavík s mírem hvězd
vždy bude bdít – kol mojí mohyly
46
jen diví poženou se větrové!
Však v staré, dávnověké aleji
dvé stínů vždy se najde v podvečer –
dvé stínů světlých v noci modravé –
to duše naše přijdou pospolu.
A budou plny dávných, bílých snů
a plny krásy májů zetlelých – – –
***
47