Na poli mrtvých...
Na poli mrtvých, v stínu cypřiší
kde prostá, zelená ční mohyla,
tak často stanu v tichém zadumání...
Tu pod tím rovem tlí již otec můj,
ty zraky plné pravdy paprsků
teď zhaslé, v důlky se již propadly
a srdce, bylo zlata ryzejší,
již červům země padlo za oběť.
Vy drahé ruce, jež jen žehnat znaly,
proč kosti holé máte navždy ztlet?!
Ó vzpomínky! Ó snové dávno zhaslí!
Vše úsměvy a slova pečlivá
a staré báje zimních večerů,
jež dítě poslouchal jsem sotva dýše,
kdy v stínu zářil starodávný krb –
vše polibky, jez skráň mně růměnily,
a chvíle krásné v starém domě, bílém,
kde stará réva okna věnčila,
vše sny, jež’s na mohutném čele nes,
tvá láska, pravda, mír a velikost –
vše malý hrob ten skrývá – poklad drahý –
Vše zhaslo tu, jak hvězda v noci tmách...
Však na věky ta hvězda nezhasla!
neb v duši mé z ní utkvěl paprsek
a v mojí písnípísni, jím vždy protkané,
Tvé duše oheň vzplane do věků!
Tak sám tu sním... a tmavé cypřiše,
jichž vrchy chví se, zlaté západem,
34
jak stíny mluví spolu šuměním – – –
A rosa padá v trávu na hroby,
jak slzy neviděných cherubínů – –
A pozdní ptáče odkuds z keřů šera
z mých hlubin písní tklivou, slzavou
těm mrtvým v ticho „requiescat“ zpívá...
35