Zas ve snách...
Zas ve snách zřím tu snivou krajinu,
kde dávnověké stromy chlad svůj kladou –
tam staré révy sladkém ve stínu
mně v lokty skryla krásnou hlavu, mladou.
Tu píseň tklivou chtěl bych slyšet zas,
již zpívala mi jarních za soumraků –
sníh lilijí jí věnčil plavý vlas
a křišťál slzy chvěl se v sladkém zraku.
Ó západy! Jak rád jsem vždy je měl!
Kol skrání vínek z rubínů jí vily –
lesk červánků kdy na vodách se rděl,
jak smutně krásný úsměv vodní víly.
V ta údolí, jichž zdroj jen rušil sen,
já zbloudil s ní, noc od hor schýlila se –
v báj stříbrnou kdy kraj byl proměněn,
jak luna velká v čisté vzplála kráse.
O modré stíny! Noci zářící!
Hvězd zraky zlaté, snící v nebes hloubi! – –
a v keřích z duše lkali slavíci
a já ji krásnou líbal v hlohů loubí – –
Zas ve snách zřím tu snivou krajinu,
kde dávnověké stromy chlad svůj kladou –
tam staré révy sladkém ve stínu,
hrob navždy skryl tu krásnou hlavu, mladou –
49