Pěvkyni, která zpívala arii z Mozarta.
*
Rád vzpomínám – Již do soumraku
se halil vlídný pokoj ten –
svit krbu hrál jí v modrém zraku –
dešť venku šlehal do oken.
Tak mladá byla, krásy plna
a o klavír se opřela –
a v hrdle jejím zlatá struna
se v sladké písni rozchvěla.
*
A zpívala akkordů znění –
tak sladkou notou, zvonivou –
jak skřivan v jitra uzardění
svou píseň jásá nad nivou...
A zpívala, jak ve sítině
hrá vánek, jako nápěv vil,
jak slavík touží v keřů stíně,
jež milujících hlavy skryl.
*
A v jejím hlase se cos chvělo
jak ševelem vzdušných per,
kdy anděl oblétá ti čelo
95
a v sny ti šeptá v podvečer.
To zvuky byly krásné snivé,
jak konejšící struny hlas,
jak lkání flétny sladkomřivé
ve kraji tichém, v jara čas...
A co tak pěla v pozdní chvíli
hle, u klavíru, jako v snu
stál divuplný přízrak bílý
s parukou, v kroji dávných dnů...
V dlaň hlavu skryl a slouchal tiše
a kolem rtů mu úsměv hrál – –
O Mozarte! to z duchů říše
ten zpěv tě na zem odpoutal!
A dozpívala, a co hlasný –
kol pěvkyni zněl potlesk vstříc –
co ona klopí zrak svůj krásný
svou zlatou hlavu sklánějíc – –
Co já jí žehnal slzy v řase,
stín mistrů se k ní schýlil blíž –
a políbil jijí čelo v kráse,
a tiše zašel v duchů říš.
96