MĚSTU MÉHO DĚTSTVÍ!
Jak vlaštovice zelenou tvou báni,
tak vzpomínka má oblétá tě dnes,
ó, tiché město mladosti mé ranní,
jež dětských snů mých klidný znalo ples.
Kde vzpomínkou mě každý kámen zdraví
a prchlé mladosti je památkou,
kde každý štít – „já přítel tvůj jsem“ – praví
a každý starý dům – „jsem pohádkou!“ –
Kde starý zvon, do jehož spěži ztmělé
prastará legenda je vyryta,
i zrezivělý kohout na kostele,
jenž nikdy zpěvem slunce nevítá, –
i rytíři v náhrobcích vytesaní,
sbor svatých, jenž se nad portálem sklání,
a v jejichž rouchách hnízda ukryta –
i kaštan prastarý, jenž každým jarem
stem stříbrných se světel rozhoří –
vše vlídně po zvyku mi kyne starém
a sladkou mluvou ke mně hovoří...
Kde zkazkou keř jak listem zašelestí
a bájí strom, jak tebe zastíní,
pastevce šalmaj betlemskou zní zvěstí
a harfy šumí lesů svatyní –
Kde každý máj arkadským dýše čárem,
22
kdy v zkvetlém háji hrdliččin zní smích,
kde Panova zní flétna léta žárem
a stříbrem rolnička hrá v závějích – –
Kde bibli dědův lid má pro dny stinné
a pro dny plesu otců zpěv má rád.
Kde po života boji vstříc mu kyne,kyne
lip jeho rodných elysejský chlad –
Můj koutku drahý, rád tě mám, ty víš,
mým domovem ty’s jediným a pravým –
Dnes v duchu k srdci vinu si tě blíž
a vroucí písní z duše tebe zdravím!
19201920.
23