PRAMEN. (Meditace noční.)
Kam jdu? – Kdo odpoví, kdo tajemný zná cíl, jejž halí budoucna mha šedá? – Zkad vzcházím, zapadám? Jen nočních větrů kvil zní za oknem a odvěť nedá! Co život je, co smrt? Ó, kdo smí zvěděti, proč popel zbývá, kde plál plamen? – Proč v posled ledný sníh, ne květ, je na sněti? Proč kolébka je zde – tam hrobu kámen? Ó, sluji závratná, kde Bůh sám od věků vesmíru,vesmíru žití ukryl taje! Kde v stínu nesmírném skryl navždy člověku svá pekla i své ráje! Je marno, celý věk že duch tvůj zbloudilý perutí bije v žalář lebky! – Zda orlí křídlo tvé má povzlet motýlí? Kde azur tvůj – tvůj pažit hebký? – Je marno, básníku, že k modrým oblakům tvé písně zlatý zvon hřmí stále! – 5 Ó, věz, že neslyšet ho víc, než v lesů šum když zbloudí bzukot mušky malé! – ** Ó, co je život tvůj?! – Ze sluje věčnosti ký zázrak vynořil tě k žití? – Jak pramen vytrysk jsi, jejž skála vyrostí, a jenž se k světlu řítí. Kdys plynul čistý zdroj tvůj v nivy omladlé, a na dně spala perla mnohá – a hvězdy vzhlížely se v jeho zrcadle, i slunce, věčný oheň Boha. A ptáci slétali se k jeho blankytu, květ modrý věnčil svěží břehy – kde pastýř zadumámzadumán v červánků přísvitu v svou třtinu marné dýchal něhy... A druže labutí, jak sbory oblaků, k prameni tvému slétly k snění – – a laně přišly sem, stesk sladký ve zraku, a pily rozkoš zapomnění... *** 6 Ó, žití! Prameni! Kam Osud tebe sved! Tvé břehy skalami teď spiaty – a rmut a prach a smeť běs časů v hláď tvou smet – Kde perly Tvé – Tvůj písek zlatý? – A všude, smělý proud kam tvůj se rozlije, tam pusto – nikde stromů, ptáků – – Kol sirých břehů tvých zle křepčí Harpyje a fantomů sbor za soumraku – – Ó, marně k světlu chceš, bys ve svou hladinu zachytil slunce, hvězdný plamen! – Zlá jakás příšera tě sráží do stínu a v dno své metá rmut a kámen – – *** Však jednou, prameni, tvůj skončen bude běh v nesmírném moři, jež se Věčnost zove. Tam zčeří vlny své jen velký boží dech a hláď tvou zjasní lesky azurové. Tam sluncí požáry smíš věčně zrcadlit i hvězdných světel čarokruhy; uslyšíš hudbu sfér a věčný uzříš Svit a Míru věčného plát duhy. 7 Tam zlaté písně Tvé, jež tlumil všedna vztek, se slijí v hlahol archandělských rohů. A perly, v hloubi své jež tajil’s celý věk, zas čisté, zářné vrátíš svému Bohu! 1901.
8

PÍSEŇ O MARNOSTI. (Dru. Fr. Braunovi.)
Kde v růžích vstává Zoře, Kolchidy bájná zem své břehy zvedá z moře, svítící narcisem... Loď vody čeří sterá, svou marně plachtu pne – – Zlatého rouna která pobřeží dosáhne? Co ptáků s modré výše sklál v propast šípu hrot! Loď zlatá plula v pýše – – Dnes leží na dně vod. 9

PLAVBA DO ZEMĚ KRÁSY. (Dru. Dom. Zachystalovi.)
Na vzdušné lodi duchů já prostý plavec jsem – ve zraku věčna tuchu, zřím v temno, za cílem. A nocí plujem v dáli, kde v závoj mlh se halí zem slunná – Krásy zem! Hoj, smělá je to jízda v dál, nocí bouřlivou, v plachtoví vichr hvízdá, a blesk nám svítí tmou. Tu skála hrot svůj staví, tam točí vír se dravý – a vlny výš se dmou! A vod a mraků svárem hřmí koráb do dáli, svou hvězdu nad stožárem, jíž mračna nezkalí,nezkalí. Jsme všichni odhodláni, blesk neděsí nás v pláni, ni noc, ni úskalí! 10 Všech k hvězdě spiaty zraky, jež v temnotách se skví, vítězíc nade mraky v svém čistém planutí. V dál za světlem loď chvátá, a každá plachta vzpiatá – je orla perutí! Ó, hvězdo ideálu, stín všechen rozptyluj, ať minem bouř i skálu i vírů dravou sluj! Ó, vichře – sílo duchů, v svých vzdušných proudů vzruchu nám v plachty bij a duj! Noc dlouhá v dálku kvapí před jitra pochodní – Hle, celý obzor ztápí se v záři východní! – – Nad mořem, v zlatém žáru, jak žena sladkých čárů zem Krásy v slunci sní... 11 Ó, vítej, země slunná, v svém lesku vítej nám, ať plesně lyr zní struna, ať písní hold ti vzdám! Po dlouhé cestě trudů tvou svatou líbám půdu a slzy prolévám – A ty mě tiskneš k sobě, mě v lokty vineš blíž – Ó, svatá Kráso! tobě já patřím – ty to víš! Sem, v čelo, rtů tvých růže! neb smrtí zhrdat může ten, koho políbíš! 12

MĚSÍCI.
Tak častokráte, sám kdy v noci bdím, ty v okno moje skaneš stříbrem svým – pláš na mém stole, na knih drahých řad slz opálových liješ vodopád, a milenčin kde obraz ve stínu, tam plno stříbromodrých leknínů... Ó, poutníče, já vidím vždy tě rád! Ty’s moje slzy sčítal tisíckrát, ty’s orlích snů a marných svědkem byl, ty’s jako úsměv sfér mě konejšil a do mých vidin s hvězdných okrsků ty’s v harmonickém splýval paprsku... Ty’s čelo, bouře kol něchž letěla, v svůj halil svit, jak v peruť anděla, a slýchal srdce bíti v ňader stan, jak zvon, jenž vichřicí je rozhoupán, ó, ty’s jen slýchal orlích křídel tep, kdy duch jak v žalář bušil jimi v leb, kdy tisíckrát svou, vítěz, peruť vznes a tisíckráte se zlomenou kles – – 13 A vlídně vždy tvůj zářný paprsek jak z číše míru v duši moji stek a edenského souzvuku vždy pln se dotek nitra rozbouřených vln, že píseň jejich zněla echem sfér – – Přijď, poutníče – jsi vítán v podvečer! 14

PÍSEŇ. (Karlu Piskořovi.)
Vzlét orel do oblaků, až znik tam docela – – A hvězda vzplála v mraku a v prostor sletěla – – Má duše! Ve výšinu hřmít orlem bez všech pout! Ó, vzplát jak hvězda v stínu – a v lesku zapadnout! 15

UMÍRAJÍCÍ SLAVÍK.
Byl slavík stár a zmdlen a v smutné tuše skonu – – Dech máje sadem vál... Noc tkala hvězdami safírnou nebe clonu. A slavík vzpomínal....vzpomínal... Co růží uviděl, jak v svitu rosy vzkvetlo! – Kde byly dnes? – Ty tam. Co vzdechů, polibků a přísah k hvězdám vzlétlo! – Vše stín dnes, sen a klam. Co písní vyzpíval, kdy citů oceánem hřmívalo ve hrudi! – Ó, kdo dnes v předivu strun zlatých přetrhaném čár písně probudí? – Své zpěvy dozpíval. Ó, ticho, pusto zeje dnes v srdci pěvcově... Jen tklivá vzpomínka se tiše duší chvěje, jak tráva na rově – – A dnes, noc vonná tak a čarovná a nyvá! – Proč, pěvče, jsi tak něm? – – Ó, pěj, chci láskou mřít! – To poupě tiše kývá na keři růžovém. 16 A hrudí slavíčí se vzdulo citů moře – – zpěv zapěl poslední. – Pěj sladce, pěvče můj, pěj srdce ples i hoře, pěj, než se rozední! – A slavík zpíval svou, a růže sotva dýše... Pak v trávu padl tich – A na hruď zmrtvělou jak slzy padal tiše déšť lístků růžových. Zvon 1920.
17

PÍSEŇ O DOMOVĚ. (Sestře Růženě.)
Tam v dáli, v tiché údolině, již stříbrem šumným řeka tká – sní staré město v zahrad klíně, jak z dávných časů pohádka. Ó, dobře znám tě, město v dáli, tvých tichých ulic snivý šer, tvou zvonici, již mechy halí, a zvonů hudbu u večer. Ó, dobře znám tam každý kámen a starých domů každý štít, ať červánků ho zlatil plamen, ať měsíc stříbrem na něm kmit. Ó, dobře znám ta šerá loubí a každé okno vidím v snech – – to svlačec a to réva vroubí a ptáci pějí v lupenech. Ze starých zahrad večer v květnu, se ozval slavík, soudruh hvězd – 18 a mnohou slyšel’s zalkat flétnu i starých houslí snivou zvěst – – *** V hloub zahrad starý dům se tají, jej věnčí réva staletá; tam v listoví si ptáci hrají a mnohý v okna přilétá. Znám dobře vše v tom starém domě, je drahý mi tam každý kout, a každý kámen sní tam o mně – jak nemohl bych vzpomenout! Krb starý plál jak hvězda v stínu a zlato před mi na čele, kdy dítě snil jsem v matky klínu a v sny mé hráli andělé. Z úst matky mnohá zněla báje a ze rtů otce starý zpěv – – ó, tenkrát hostil’s blaho ráje, ty starý dome v stínu rév! – *** 19 Tam v drahý kraj, tam v modrou dáli na zlatých křídlech pluji v snech – – tam rtové duše krásu ssály ó, přírodo, tvých na ňadrech! Tam po prvé ty’s duši snivou svou věčnou písní rozchvěla, jíž stromy šumí notou tklivou, i ptačí píseň veselá, již v zefyru je slyšet vání a v bzuku včely nad květem a v hlasu bouře, ve vln lkání, i v echu do skal zakletém. Tam v duši moji přehluboko jas červánků i zoře stek, – a jako v jezer bezdné oko tam skanul luny paprsek. Mír souhvězdí a duhy něha a meteorů zářný let, i blesku žeh, jenž nebem šlehá, mně v duši jiskrou pozalét. 20 Tam prvně Písně v jara čase mou oblétaly snící skráň a duše krásou spíjela se, jak jezer modrem mladá laň – – Tam prvně anděl Poesie mně sladké šeptal předzvěsti... Jím v duši věčná krása žije a v srdci věčné bolesti. 1908.
21

MĚSTU MÉHO DĚTSTVÍ!
Jak vlaštovice zelenou tvou báni, tak vzpomínka má oblétá tě dnes, ó, tiché město mladosti mé ranní, jež dětských snů mých klidný znalo ples. Kde vzpomínkou mě každý kámen zdraví a prchlé mladosti je památkou, kde každý štít – „já přítel tvůj jsem“ – praví a každý starý dům – „jsem pohádkou!“ – Kde starý zvon, do jehož spěži ztmělé prastará legenda je vyryta, i zrezivělý kohout na kostele, jenž nikdy zpěvem slunce nevítá, – i rytíři v náhrobcích vytesaní, sbor svatých, jenž se nad portálem sklání, a v jejichž rouchách hnízda ukryta – i kaštan prastarý, jenž každým jarem stem stříbrných se světel rozhoří – vše vlídně po zvyku mi kyne starém a sladkou mluvou ke mně hovoří... Kde zkazkou keř jak listem zašelestí a bájí strom, jak tebe zastíní, pastevce šalmaj betlemskou zní zvěstí a harfy šumí lesů svatyní – Kde každý máj arkadským dýše čárem, 22 kdy v zkvetlém háji hrdliččin zní smích, kde Panova zní flétna léta žárem a stříbrem rolnička hrá v závějích – – Kde bibli dědův lid má pro dny stinné a pro dny plesu otců zpěv má rád. Kde po života boji vstříc mu kyne,kyne lip jeho rodných elysejský chlad – Můj koutku drahý, rád tě mám, ty víš, mým domovem ty’s jediným a pravým – Dnes v duchu k srdci vinu si tě blíž a vroucí písní z duše tebe zdravím! 19201920. 23

STAŘÍ MĚŠŤANÉ. (Své matce.)
Za nízkou zdí sad zelený se ztrácí, jak ostrov tichý prostřed vzdutých vod – Tam od staletí k dědu vnuk se vrací, a za rodem tam ubírá se rod. Tam v nízkých domech bez oken a dveří, kde vezdy vládne šer a mrtvá tiš, pod střechou, na níž vítr trávu čeří, kde místo štítu naklání se kříž, – tam v rodné, drahé prsti klínu svatém měšťané staří věky klidně sní – – Z nich mnohý jméno svoje vyryl zlatem v rodného města desku pamětní. A mnohý z nich tam na hradbách či v bráně, kam cizáků kdys marný dral se vztek, za zem svou bil se, jak děl zákon Páně, a ocel v pěsti umíral jak rek. Teď po let bouři, žití boji tuhém, za věčný poklid splativ smrti daň, 24 nepřítel – přítel – druh tu v zemi s druhem si smírně tiskne zkostlivělou dlaň... Tam v stínu rodných lip, jichž haluzemi jak varhanový šum by měkce táh, tam staří měšťané spí klidně v zemi, s tou drahou hlinou mísíce svůj prach. A s nimi v popel rozpadá se zticha minulost města, purpur slavných let, čest primátorů, radních pánů pýcha, prastarých rodů nejvzácnější květ. Lesk řemesel a cechů stará sláva, pradávná práva s králů pečetí – vše s nimi tiše v prach se rozpadává a zvolna mizí vnukům z paměti... Tak spí a čekají, až v šerou cellu den veliký jim zlatě vzplápolá, až pozouny a kotly archandělů Pán na poslední soud je zavolá. Pak opustí svých hrobů stín a plíseň a nadpozemským leskem oděni 25 ke chvále toho zanotují píseň, jenž Pravda je a Život, Vzkříšení – – A po oblacích půjdou plných slávy s chorálem na rtechrtech, věrní poutníci – – – A v posled v pokoře své skloní hlavy před tváří boží, sluncem zářící... Topičův Sborník 1921.
26

ZVON. (Dru. Vratislavu Friedlovi.)
I.
Na věži venkovské, pod staré báně krovem, ponořen v tiš a stín, zvon visel prastarý – v hlaholu dukátovém zně modrých do výšin. Jej zvonař proslulý kdys ulil, přede věky, své dílo mistrné – a v tvrdou jeho spěž zvuk vkouzlil zlatě měkký, kadence stříbrné. A starou průpověď v kov jeho vyryl tvrdý: by učil zhrdat zlem, a pýchu zaháněl a lidské tišil trudy svým vroucím nápěvem. Jak zpěvák, zbožně jenž se v kancionál sklání, zpěv otců zpívaje – Zvon starý,starý v posvátnem a tklivém rozjímání hlaholil do kraje... A světu oddálen, rád zpíval k chvále Boha svůj osamělý zpěv – 27 a bouře bleskem svým jej ožíhala mnohá a sterých vichřic hněv se často k němu dral, že ve zvonici šeré se každý třásl hřeb. A času krutý spár znamení vyryl steré v kovovou jeho leb. Zvon starý nezdolán, vždy vítěz vyšel z boje, nedbaje jízev, ran – a časy zhrdaje, dál zpíval písně svoje v blankytný boží stan... A děd se kladl v hrob, vnuk po vnuku se rodil při jeho hlaholu, tak mnohé uvítal a mnohé doprovodil v stín starých topolů – Po boji života kde hospodáři s chasou ve shodě spočinou, pod krovem zeleným, jenž svítí sedmikráskou a bílou kalinou – – Kde přítel, nepřítel pod zemí klidně ruku si k míru podali, co starý jejich zvon v spor živých ve souzvuku zazníval do dáli. 28 A růže střídaly se s ocúny a sněhy, stín s jasem, s plesem žal – co starý veský zvon svůj nápěv plný něhy si v modro notoval – – Čas mnohou zvrátil říš a císaře a krále svou věčnou proměnou – – Jen starý veský zvon dál zpíval k boží chvále pod bání omšenou... II.
Až Válka, z nejkrutších, pod nimiž ode věku svět chýlil šíji svou, se v kraje přihnala, v zlém bičujíc je vzteku svou metlou krvavou. Kdy děsný Smrti žnec v lán lidský s břitkou kosou se divě vyřítil, že list i klas i květ jak rubínovou rosou se krví zatřpytil; Kdy zemí v základech děl bouře třásla divá, umlkl zdroj i pták, a zlatý slunce zrak, jímž na svět Bůh se dívá, zahalil dýmů mrak – 29 V dny hněvu veliké kdy se zvonic a věží za zvonem zvon byl rván, kdy války běsný bůh tě přelil, stará spěži, v dělových jícnů chřtán, tehdy i starý zvon, pod veské věže krovem, jenž zníval do oblak, v svém náhle umlkl hlaholu dukátovém, jak poraněný pták – Tu, starý zpěváku, tvá píseň jasnozvuká se v posled ozvala – – Pak s věže omšené tě krutá strhla ruka, ti srdce vyrvala a kov tvůj roztekl se zvučný v ohně žáru – – kdo žal tvůj vypoví?! – A smuten na světlo ty’s v novém vyšel tvaru, co jícen dělový. – A místo písně tvé, jíž k Bohu na peruti jsi duše v modro nes – teď chřtán tvůj ztemnělý řval rudou píseň smrti a chrlil zmar a děs – – 30 Tam v cizí krajině, daleko rodné země, kde čerstvá čpěla krev, v rachotu bouřlivém ty’s mísil hlas svůj temně v ponurý smrti zpěv – – Co stará tvoje věž zamlkle stála v dáli s bání svou omšenou – Svůj živí nesli kříž, a mrtví tiše spali pod travou zelenou... III.
Slyš, šalmaj míru již jak zvučí zlatozvuká dalekém po kraji! – – Je ocel zlomena, a dělo v řevu zmlká – Okovy padají... A píseň Života zní zevšad tisíchlasá, s dnů lepších nadějí – květ zved se zdeptaný a s lístků krev si střásá, plá rosnou krůpějí. Zas k písni navrací se skřivan v jara tuše a oráč ku práci – Jen stará zvonice zní zamlkle a hluše – Zvon se jí nevrací – – 31 Kdes na dně horských vod ve troskách dělo leží – kraj cizí, daleký – – Tam kámen, rmut a rez tě kryje, stará spěži, pohřbená na věky. Leč v nocech hlubokých, kdy ve stín všecko splývá, kdy láska spí i hněv – na veské zvonici kdos jako ze sna zpívá, podivný, starý zpěv... A zlatě, tiše zní a v širý kraj se ztrácí tajemnou ozvěnou – – To zvonu starého se duše z dálky vrací na věž svou omšenou... Tu mnohý veský spáč se budí v době duchů, v půlnoci tichý čas – „Slyš, jak by vítr v snách mi z dálky zavál k sluchu našeho zvonu hlas!“ – A mnohý umrlec se budí pode travou, slouchaje v noční tiš, a vzbouzí souseda a lysou kývá hlavou: „Náš zvon, oh, neslyšíš?!“ – 32 A k srdci ztlelému si mrtvá sahá ruka – Ó, nač jen vzpomíná? – – V tom kohoutí zní zpěv. – Zvon na kostele zmlká – A mrtvý usíná... A s bílou jitřenkou na růži poupě puká, pták šeptá ptáčeti – Jen stará zvonice ční k nebi bezezvuká, jak v chmurném zakletí. Tak sirá, zamlklá a cizí všemu světu se zvedá k blankytu – Jak harfa bez písně, jak duše beze vznětu, jak srdce bez citu – – A sotva zjasní se, kdy v ohni červánkovém se zaskví nad rubín – – vždyť pusto, truchlo tak pod starým jejím krovem, kde věčný vládne stín! – A sotva zjasní se, kdy skvoucím ve záblesku ji slunce pozlatí – Ten starý její zvon, jejž marně volá v stesku, se nikdy nevrátí! – 33 IV.
Ó, truchlé žítí mé – zvonice beze zvonu, jež spiata s nebesy, kdy pod tvou bílou báň zvon zlatějasných tónů ti Osud zavěsí?! Kdy Láska, dcera hvězd, v svět seslána ti bude, ó, dítě – básníku?! – Kdy v smutném máji tvém ti vzkvetou růže rudé v kadenci slavíků? – Ó, marně čekáš ji! Noc bezehvězdná, ztmělá se sklání do tvých cest – – A beze zvonu věž, tak truchlá, osamělá ční chmurně v záři hvězd... 34

PÍSEŇ O ZLATÉM ROHU.
[65] V hlubinách jezera, u věčný stín kam nebes nevnikne svit – zahalen do řas a do travin roh zlatý musí tlít. – A v duti jeho, kde dávno zmlk hlas, ještěrů hnízdí rod – Ó, slyšte, proč na věčný zaklet je čas roh zlatý na dně vod! *** Žil mladý pastýř bílých stád v pohorském údolu, kde prostá tulila se ves v stín starých topolů. V své chatě žil, jak v hnízdě pták z mechů a jehličí. Tam v keři kalin v máji zněl vždy nápěv slavičí. A za jeseně větrů svist mu zníval nad hlavou, a tajemný sem táhl šum pohorskou doubravou – – 67 Tam pastýř žil – A v samotách přečasto v touze snil o rohu, jímž by modrých hor si říši podmanil. O rohu, jehož čárný hlas by ovlád duchů druž, by jako král hřměl v šíř i v dál: „Mne poslouchej a služ!“ O rohu zlatém, všechen kraj by slyšel jeho tón, jenž pozoun vichřic přehluší i bouří mračný zvon, i hájů šum a hvozdů sten, křišťálných slapů spád, by výšinám i údolím kovovou písní vlád! – Štván touhou pastýř opustil zelená údolí, kde jeho druhů šalmaj zní a zvonek hlaholí. 68 Opustil bílá stáda svá i nízkou chatu svou a v neznámo hor modravých spěl stezkou tajemnou – – A dlouho bloudil po horách, svou touhou zmdlen a chor, než rudy zlaté vyrval skvost ze srdce modrých hor. Hoj, rudě oheň plápolá a zlatý taví kov, a horští skřeti k pomoci jdou čarami tajných slov! Hoj, ve výhni juž zlato plá, je taví bleskný žár, a perlík mocným úderem mu nový dává tvar! V žár vichr dul, a pastýř kul, zář rudou na čele – A v posled v dutý rohu plášť vryl zdoby umělé. 69 Čarovná, tajná znamení, run divomocný znak – – A leskem hvězdy půlnoční mu pozahořel zrak... Pak s horstva štítů nejvyšších v roh mocný zadul dech – a zlatě kov se rozzvučel a tisíc budil ech. – A zněla horstev modrá říš i dolů květný klín, věkových dubů koruna i vějíř kapradin – A v šíř a v dál hřměl rohu hlas, jak vichr nespoután – jak zlatý zvon zněl jeho tón v blankytný nebe stan – – A zdálo se, že v písni té,té hřmí bouří mračný vzdor – i borů šumy harfové i zpěvná echa hor. 70 A zdálo se, že v písni té vod valných hymna zní, i elfů nyvý čarozpěv za noci měsíční... Stříbrný zvonek skřivaní v předjitřní znící šer, i na kostele starý zvon, když hude v podvečer... Údolí písně, zvonce stád a duma šalmají a zlativý smích hrdliček v rozkvetlém podhájí – a poklid dědin i ruch měst, hluk lidských zápasů – vše, čím zní obloha i zem, roh zazněl v ohlasu. – A v jeho hřmění tyranů plášť chvěl se nachový – třásly se mříže žalářů, padaly okovy – – 71 A pastýř dul v svůj zlatý roh, co v hrudi stačí dech, a po horách i údolích tisíce znělo ech... Však Vládce Modrých hor a Pán, jat žárlivostí zlou, rozkázal živlům rozběsnit se smělci nad hlavou. A rázem divou vichřicí se zmítá keř i strom a blesků spár rve mračna v cár, a dutě hučí hrom – Ó, běda, hudče, k výšinám že’s píseň vzdoru slal! – Blesk rudě žeh a zlatý roh ti od úst oderval. – A čarozvuký nástroj tvůj, jímž na horách jsi vlád, jak meteor se řítil s hor a do jezera pad. 72 Tam ve hlubině modrých vod jak zlatá hvězda zhas – – – A na tvých kostech dravci hor krvavý měli kvas... *** V hlubinách jezera, u věčný stín kam nebes nevnikne svit, zapředen do řas a do travin roh zlatý musí tlít... A v duti jeho, kde dávno zmlk hlas, ještěří hnízdí rod – – – Tak na věčný je zaklet čas roh zlatý na dně vod. 73 OBSAH.
Pramen5 Píseň o marnosti9 Plavba do země krásy10 Měsíci13 Píseň15 Umírající slavík16 Píseň o domově18 Městu mého dětství!22 Staří měšťané24 Zvon27
Píseň písní
Prolog37 Pojď, ruku v ruceruce...44 Metamorphosy47 Píseň hor50 Podzimní píseň52 List podzimní55 Píseň zimní57 [75] Notturno58 Jiné notturno60 EpiologEpilog61
Píseň o zlatém rohu.rohu
E: ts; 2007 [76]