PLAVBA DO ZEMĚ KRÁSY.
(Dru. Dom. Zachystalovi.)
Na vzdušné lodi duchů
já prostý plavec jsem –
ve zraku věčna tuchu,
zřím v temno, za cílem.
A nocí plujem v dáli,
kde v závoj mlh se halí
zem slunná – Krásy zem!
Hoj, smělá je to jízda
v dál, nocí bouřlivou,
v plachtoví vichr hvízdá,
a blesk nám svítí tmou.
Tu skála hrot svůj staví,
tam točí vír se dravý –
a vlny výš se dmou!
A vod a mraků svárem
hřmí koráb do dáli,
svou hvězdu nad stožárem,
jíž mračna nezkalí,nezkalí.
Jsme všichni odhodláni,
blesk neděsí nás v pláni,
ni noc, ni úskalí!
10
Všech k hvězdě spiaty zraky,
jež v temnotách se skví,
vítězíc nade mraky
v svém čistém planutí.
V dál za světlem loď chvátá,
a každá plachta vzpiatá –
je orla perutí!
Ó, hvězdo ideálu,
stín všechen rozptyluj,
ať minem bouř i skálu
i vírů dravou sluj!
Ó, vichře – sílo duchů,
v svých vzdušných proudů vzruchu
nám v plachty bij a duj!
Noc dlouhá v dálku kvapí
před jitra pochodní –
Hle, celý obzor ztápí
se v záři východní! – –
Nad mořem, v zlatém žáru,
jak žena sladkých čárů
zem Krásy v slunci sní...
11
Ó, vítej, země slunná,
v svém lesku vítej nám,
ať plesně lyr zní struna,
ať písní hold ti vzdám!
Po dlouhé cestě trudů
tvou svatou líbám půdu
a slzy prolévám –
A ty mě tiskneš k sobě,
mě v lokty vineš blíž –
Ó, svatá Kráso! tobě
já patřím – ty to víš!
Sem, v čelo, rtů tvých růže!
neb smrtí zhrdat může
ten, koho políbíš!
12