UMÍRAJÍCÍ SLAVÍK.
Byl slavík stár a zmdlen a v smutné tuše skonu – –
Dech máje sadem vál...
Noc tkala hvězdami safírnou nebe clonu.
A slavík vzpomínal....vzpomínal...
Co růží uviděl, jak v svitu rosy vzkvetlo! –
Kde byly dnes? – Ty tam.
Co vzdechů, polibků a přísah k hvězdám vzlétlo! –
Vše stín dnes, sen a klam.
Co písní vyzpíval, kdy citů oceánem
hřmívalo ve hrudi! –
Ó, kdo dnes v předivu strun zlatých přetrhaném
čár písně probudí? –
Své zpěvy dozpíval. Ó, ticho, pusto zeje
dnes v srdci pěvcově...
Jen tklivá vzpomínka se tiše duší chvěje,
jak tráva na rově – –
A dnes, noc vonná tak a čarovná a nyvá! –
Proč, pěvče, jsi tak něm? –
– Ó, pěj, chci láskou mřít! – To poupě tiše kývá
na keři růžovém.
16
A hrudí slavíčí se vzdulo citů moře – –
zpěv zapěl poslední.
– Pěj sladce, pěvče můj, pěj srdce ples i hoře,
pěj, než se rozední! –
A slavík zpíval svou, a růže sotva dýše...
Pak v trávu padl tich –
A na hruď zmrtvělou jak slzy padal tiše
déšť lístků růžových.
Zvon 1920.
17