EPILOG.
I.
Jak starý klenotník, uzavřen v dílně šeré,
já tobě vytvořit chci šperky tisíceré –
Ó, stín tvých kadeří, tu sladkou noc a vonnou,
chci protkat démantů a perel hvězdnou sponou
a cudné čílko tvé, kde ráj plá v svitu čistém,
ověnčím safírem a bledým amethystem,
kol šíje bělostné korálů rozžhnu plamen
a skvostem smaragdu ti sepnu ovál ramen –
náramky vytepám ti skvoucí s mnohým rytem,
kde oheň granátu by hořel krve svitem,
a bílé prsty tvé, jichž nehet růžový
jak bílým opálem se půlměsíčkem skví,
já zlatem okovám, v němž tyrkyz modře svítí,
a v kamej převzácnou tvou podobu chci vrýti.
A v posled v rozkoších já tvůrce neskonalých
ze zlata ryzího ti ztepu růže kalich –
na každém lupínku a za každým kde listem,listem
by perla svítila jak rosa v lesku čistém,
v červáncích rubínů, jak ve zlatém dni novém,
by zlatohlávek skvěl se v šperku smaragdovém...
Ó, skvoucí tuto číš chci naplniti vrchem
nápojem zázračným, jenž kypí srdcí vzruchem,
61
kde v perlách ohnivých má vášeň blesky šlehá,
kde zlatá rozkoš plá a hvězdná svítí něha –
nápojem čarovným, jenž duší věčnou mannou,
jímž divem smrtelní se Olympany stanou,
jenž hříšným kolem hlav tká světců aureolu – –
Ó, zlatou tuto číš na rubínovém stvolu,
v rozkoši závratné, daleci lidských bolů,
za noci plné hvězd my vyprázdníme spolu – –
II.
Já koráb veliký chci zbudovati směle,
pevný, jak z dubů hrad. Na pyšné přídy čele,
nad klounem, jenž jak meč by vln se proťal svárem,
já lva si zlatého vyřeži, s mocným spárem –
a stožár mohutný kde pne se mraků krovem,
já vztyčím vlajku hvězd na poli blankytovém – –
Mé plachty bělostné, zář slunce jimiž svítá,
jak orli rozepnou svá křídla obrovitá –
ó, v dál já popluji, vzdor vln a mračen běsu,
já vírům uniknu i mořských skalin tesu,
a žádný nebes blesk můj stožár nerozdrtí!
Já bouřibouří pohrdnu, i vichřicí, i smrtí! –
V dál modrou popluji – kde v mlhách přetajemně,
v půvabech panenských se zlatá tají země,
a slastně zakotvím u slunných jejích břehů,
62
jež v růže ztopeny a do narcisů sněhu,
kde zlatý svítí plod v lupení smaragdovém
a máje svěží květ plá rosou v jitru novém,
kde zdroj hrá stříbrný, pln perel, zrnek zlatých,
kde v starém révoví skvost hroznů přebohatých,
granátné jablko kde puká v slunce žáru,
kde slavík v myrtách svých o věčném zpívá jaru
za noci azurné – – Na zlaté hory štítu
já hvězdnou vlajku svou výš vztyčím, ku blankytu,
a zlaté poklady té země dám ti věnem – –
A pokud luna plá na nebi ohvězděném –
znít bude do věků zem zlatá tvojím jménem! –
III.
A v posled písní svou, jak orla na peruti,
tě vznesu v modro hor – kde není zla ni smrti,
kde volně duše tvá smí vzlétat, bez otěží
nad štíty velehor, jež slunci vstříc se věží,
a stříbrem ledovců v noc svítí v záři lunné – –
Tam v modré říši vil, sladké a tajuplné,
kde ze skal zlativých křišťálný zurčí pramen,
v domově bílých sylf a divukrásných panen,
v hor vlasti oblačné, o níž svět nemá tuchu,
ve sféře zlatých čar a nesmrtelných duchů,
kam zlatá slunce říš se od blankytu sklání –
63
tam budeš sestrou hvězd a družkou vil a laní...
Tam z chvojky zelené a z mechu, z lupení
já chýš ti vystavím – na štít, jak znamení
tam zlatý vztyčím roh, jímž s pohádkové říše
se jednorožec skví – – A s modré horské výše
ti snesu závoj mlh, jejž večer víly předou,
a jenž plá rosou hvězd – jím tvář tvou zastru bledou,
jak lunu spanilou v půvabu liliovém...
A hvězdná noc až vzplá nad naší chaty krovem,
tvůj myrtou protkám vlas – a šalvějí a mátou
já měkce vystelu tvé lože na noc zlatou...
Ó, v sladkých akkordech pak zazní harfy lesů,
a čárné rohy hor se rozezvučí v plesu,
a horstva zazvoní ve zlatých zvuků třísni
nám v písni svatební, ve sladkou píseň písní,
jež s výšin oblačných a z věkovitých borů
se vznese, ráje zvuk, až hvězdných do prostorů..prostorů...
A v slasti nejvyšší, v edenských citů zdroji,
s tvým srdcem srdce mé – má duše s duší tvojí –
v zář splynou jedinou a navěky se spojí...