MĚSÍCI.
Tak častokráte, sám kdy v noci bdím,
ty v okno moje skaneš stříbrem svým –
pláš na mém stole, na knih drahých řad
slz opálových liješ vodopád,
a milenčin kde obraz ve stínu,
tam plno stříbromodrých leknínů...
Ó, poutníče, já vidím vždy tě rád!
Ty’s moje slzy sčítal tisíckrát,
ty’s orlích snů a marných svědkem byl,
ty’s jako úsměv sfér mě konejšil
a do mých vidin s hvězdných okrsků
ty’s v harmonickém splýval paprsku...
Ty’s čelo, bouře kol něchž letěla,
v svůj halil svit, jak v peruť anděla,
a slýchal srdce bíti v ňader stan,
jak zvon, jenž vichřicí je rozhoupán,
ó, ty’s jen slýchal orlích křídel tep,
kdy duch jak v žalář bušil jimi v leb,
kdy tisíckrát svou, vítěz, peruť vznes
a tisíckráte se zlomenou kles – –
13
A vlídně vždy tvůj zářný paprsek
jak z číše míru v duši moji stek
a edenského souzvuku vždy pln
se dotek nitra rozbouřených vln,
že píseň jejich zněla echem sfér – –
Přijď, poutníče – jsi vítán v podvečer!
14