LIST PODZIMNÍ.
Až jedenkráte, po let sklonu
ke krbu sedneš v pozdní čas,
kdy z dálky podvečerních zvonů
ti do snů tklivý vpadne hlas,
až ruka tvá, věkem se chvící,
mou knihu zvedne zrakům blíž,
kdy duší, bílou holubicí,
v kraj mladosti se navrátíš,
kdy srdce tvého ve hluboku
cos zazní starým nápěvem,
kdy mladost slzou svitne v oku
a zvadlým zahrá úsměvem – –
Ó, sni jen, duše mojí duše,
sni o těch, jež zde nejsou již,
sni, usmívej se v sladké tuše,
že zítra všechny uvidíš –
že všem zas záhy stiskneš ruku,
jež z pozemských jsi znala cest –
že vše, co znělo bez souzvuku,
ti splyne v sladkou píseň hvězd – –
55
A tiše sni o bledém muži,
jehož jsi hvězdným byla snem –
na srdci nejvonnější růží,
na hrdém čele vavřínem – –
Já bůhví kde dlít budu v dáli,
snad jak stín bloudit září sfer – –
ó, vzpomeň, zem když soumrak halí,
při zhaslém krbu, v podvečer! –
Ó, vzpomeň, podvečerních zvonů
kdy do snů zavane ti hlas...
Ó, ve své písni po let sklonu
já s tebou budu zas a zas.
56