PRAMEN.
(Meditace noční.)
Kam jdu? – Kdo odpoví, kdo tajemný zná cíl,
jejž halí budoucna mha šedá? –
Zkad vzcházím, zapadám? Jen nočních větrů kvil
zní za oknem a odvěť nedá!
Co život je, co smrt? Ó, kdo smí zvěděti,
proč popel zbývá, kde plál plamen? –
Proč v posled ledný sníh, ne květ, je na sněti?
Proč kolébka je zde – tam hrobu kámen?
Ó, sluji závratná, kde Bůh sám od věků
vesmíru,vesmíru žití ukryl taje!
Kde v stínu nesmírném skryl navždy člověku
svá pekla i své ráje!
Je marno, celý věk že duch tvůj zbloudilý
perutí bije v žalář lebky! –
Zda orlí křídlo tvé má povzlet motýlí?
Kde azur tvůj – tvůj pažit hebký? –
Je marno, básníku, že k modrým oblakům
tvé písně zlatý zvon hřmí stále! –
5
Ó, věz, že neslyšet ho víc, než v lesů šum
když zbloudí bzukot mušky malé! –
**
Ó, co je život tvůj?! – Ze sluje věčnosti
ký zázrak vynořil tě k žití? –
Jak pramen vytrysk jsi, jejž skála vyrostí,
a jenž se k světlu řítí.
Kdys plynul čistý zdroj tvůj v nivy omladlé,
a na dně spala perla mnohá –
a hvězdy vzhlížely se v jeho zrcadle,
i slunce, věčný oheň Boha.
A ptáci slétali se k jeho blankytu,
květ modrý věnčil svěží břehy –
kde pastýř zadumámzadumán v červánků přísvitu
v svou třtinu marné dýchal něhy...
A druže labutí, jak sbory oblaků,
k prameni tvému slétly k snění – –
a laně přišly sem, stesk sladký ve zraku,
a pily rozkoš zapomnění...
***
6
Ó, žití! Prameni! Kam Osud tebe sved!
Tvé břehy skalami teď spiaty –
a rmut a prach a smeť běs časů v hláď tvou smet –
Kde perly Tvé – Tvůj písek zlatý? –
A všude, smělý proud kam tvůj se rozlije,
tam pusto – nikde stromů, ptáků – –
Kol sirých břehů tvých zle křepčí Harpyje
a fantomů sbor za soumraku – –
Ó, marně k světlu chceš, bys ve svou hladinu
zachytil slunce, hvězdný plamen! –
Zlá jakás příšera tě sráží do stínu
a v dno své metá rmut a kámen – –
***
Však jednou, prameni, tvůj skončen bude běh
v nesmírném moři, jež se Věčnost zove.
Tam zčeří vlny své jen velký boží dech
a hláď tvou zjasní lesky azurové.
Tam sluncí požáry smíš věčně zrcadlit
i hvězdných světel čarokruhy;
uslyšíš hudbu sfér a věčný uzříš Svit
a Míru věčného plát duhy.
7
Tam zlaté písně Tvé, jež tlumil všedna vztek,
se slijí v hlahol archandělských rohů.
A perly, v hloubi své jež tajil’s celý věk,
zas čisté, zářné vrátíš svému Bohu!
1901.
8