NOTTURNO.
Hleď, dítě mé, již luna zlatoskvoucí
plá stromů větvemi –
Noc přišla v kraj – tak sladká, nyvá, žhoucí
a dýše růžemi...
V sandálech měkkých kráčí v stesku němém
poutnice s dálných cest,
by vlas tvůj protkla luny diadémem
a šperkem hvězd –
By vánků vějířem ti ovívala
tak tiše žhoucí tvář –
a kolem snící skráně hebce tkala
snů sladkých modrý šlář –
By z dálných luk a polí ze zrajících,
z luhu, jenž pokosen,
a z hloubi lesů tiše dřímajících
ti vůni dýchla v sen...
By jako růži ohnivou a vonnou
tě porosila v sled –
a v dálce skryla modrých stínů clonou
svár lidských běd –
58
By jako dítě s vřelou něhou matky
tě jala v náruč svou
a zlíbala v mír edenský a sladký
tvou hlavu předrahou...
59