ZVON.
(Dru. Vratislavu Friedlovi.)
I.
Na věži venkovské, pod staré báně krovem,
ponořen v tiš a stín,
zvon visel prastarý – v hlaholu dukátovém
zně modrých do výšin.
Jej zvonař proslulý kdys ulil, přede věky,
své dílo mistrné –
a v tvrdou jeho spěž zvuk vkouzlil zlatě měkký,
kadence stříbrné.
A starou průpověď v kov jeho vyryl tvrdý:
by učil zhrdat zlem,
a pýchu zaháněl a lidské tišil trudy
svým vroucím nápěvem.
Jak zpěvák, zbožně jenž se v kancionál sklání,
zpěv otců zpívaje –
Zvon starý,starý v posvátnem a tklivém rozjímání
hlaholil do kraje...
A světu oddálen, rád zpíval k chvále Boha
svůj osamělý zpěv –
27
a bouře bleskem svým jej ožíhala mnohá
a sterých vichřic hněv
se často k němu dral, že ve zvonici šeré
se každý třásl hřeb.
A času krutý spár znamení vyryl steré
v kovovou jeho leb.
Zvon starý nezdolán, vždy vítěz vyšel z boje,
nedbaje jízev, ran –
a časy zhrdaje, dál zpíval písně svoje
v blankytný boží stan...
A děd se kladl v hrob, vnuk po vnuku se rodil
při jeho hlaholu,
tak mnohé uvítal a mnohé doprovodil
v stín starých topolů –
Po boji života kde hospodáři s chasou
ve shodě spočinou,
pod krovem zeleným, jenž svítí sedmikráskou
a bílou kalinou – –
Kde přítel, nepřítel pod zemí klidně ruku
si k míru podali,
co starý jejich zvon v spor živých ve souzvuku
zazníval do dáli.
28
A růže střídaly se s ocúny a sněhy,
stín s jasem, s plesem žal –
co starý veský zvon svůj nápěv plný něhy
si v modro notoval – –
Čas mnohou zvrátil říš a císaře a krále
svou věčnou proměnou – –
Jen starý veský zvon dál zpíval k boží chvále
pod bání omšenou...
II.
Až Válka, z nejkrutších, pod nimiž ode věku
svět chýlil šíji svou,
se v kraje přihnala, v zlém bičujíc je vzteku
svou metlou krvavou.
Kdy děsný Smrti žnec v lán lidský s břitkou kosou
se divě vyřítil,
že list i klas i květ jak rubínovou rosou
se krví zatřpytil;
Kdy zemí v základech děl bouře třásla divá,
umlkl zdroj i pták,
a zlatý slunce zrak, jímž na svět Bůh se dívá,
zahalil dýmů mrak –
29
V dny hněvu veliké kdy se zvonic a věží
za zvonem zvon byl rván,
kdy války běsný bůh tě přelil, stará spěži,
v dělových jícnů chřtán,
tehdy i starý zvon, pod veské věže krovem,
jenž zníval do oblak,
v svém náhle umlkl hlaholu dukátovém,
jak poraněný pták –
Tu, starý zpěváku, tvá píseň jasnozvuká
se v posled ozvala – –
Pak s věže omšené tě krutá strhla ruka,
ti srdce vyrvala
a kov tvůj roztekl se zvučný v ohně žáru – –
kdo žal tvůj vypoví?! –
A smuten na světlo ty’s v novém vyšel tvaru,
co jícen dělový. –
A místo písně tvé, jíž k Bohu na peruti
jsi duše v modro nes –
teď chřtán tvůj ztemnělý řval rudou píseň smrti
a chrlil zmar a děs – –
30
Tam v cizí krajině, daleko rodné země,
kde čerstvá čpěla krev,
v rachotu bouřlivém ty’s mísil hlas svůj temně
v ponurý smrti zpěv – –
Co stará tvoje věž zamlkle stála v dáli
s bání svou omšenou –
Svůj živí nesli kříž, a mrtví tiše spali
pod travou zelenou...
III.
Slyš, šalmaj míru již jak zvučí zlatozvuká
dalekém po kraji! – –
Je ocel zlomena, a dělo v řevu zmlká –
Okovy padají...
A píseň Života zní zevšad tisíchlasá,
s dnů lepších nadějí –
květ zved se zdeptaný a s lístků krev si střásá,
plá rosnou krůpějí.
Zas k písni navrací se skřivan v jara tuše
a oráč ku práci –
Jen stará zvonice zní zamlkle a hluše –
Zvon se jí nevrací – –
31
Kdes na dně horských vod ve troskách dělo leží –
kraj cizí, daleký – –
Tam kámen, rmut a rez tě kryje, stará spěži,
pohřbená na věky.
Leč v nocech hlubokých, kdy ve stín všecko splývá,
kdy láska spí i hněv –
na veské zvonici kdos jako ze sna zpívá,
podivný, starý zpěv...
A zlatě, tiše zní a v širý kraj se ztrácí
tajemnou ozvěnou – –
To zvonu starého se duše z dálky vrací
na věž svou omšenou...
Tu mnohý veský spáč se budí v době duchů,
v půlnoci tichý čas –
„Slyš, jak by vítr v snách mi z dálky zavál k sluchu
našeho zvonu hlas!“ –
A mnohý umrlec se budí pode travou,
slouchaje v noční tiš,
a vzbouzí souseda a lysou kývá hlavou:
„Náš zvon, oh, neslyšíš?!“ –
32
A k srdci ztlelému si mrtvá sahá ruka –
Ó, nač jen vzpomíná? – –
V tom kohoutí zní zpěv. – Zvon na kostele zmlká –
A mrtvý usíná...
A s bílou jitřenkou na růži poupě puká,
pták šeptá ptáčeti –
Jen stará zvonice ční k nebi bezezvuká,
jak v chmurném zakletí.
Tak sirá, zamlklá a cizí všemu světu
se zvedá k blankytu –
Jak harfa bez písně, jak duše beze vznětu,
jak srdce bez citu – –
A sotva zjasní se, kdy v ohni červánkovém
se zaskví nad rubín – –
vždyť pusto, truchlo tak pod starým jejím krovem,
kde věčný vládne stín! –
A sotva zjasní se, kdy skvoucím ve záblesku
ji slunce pozlatí –
Ten starý její zvon, jejž marně volá v stesku,
se nikdy nevrátí! –
33
IV.
Ó, truchlé žítí mé – zvonice beze zvonu,
jež spiata s nebesy,
kdy pod tvou bílou báň zvon zlatějasných tónů
ti Osud zavěsí?!
Kdy Láska, dcera hvězd, v svět seslána ti bude,
ó, dítě – básníku?! –
Kdy v smutném máji tvém ti vzkvetou růže rudé
v kadenci slavíků? –
Ó, marně čekáš ji! Noc bezehvězdná, ztmělá
se sklání do tvých cest – –
A beze zvonu věž, tak truchlá, osamělá
ční chmurně v záři hvězd...
34