PÍSEŇ O DOMOVĚ.
(Sestře Růženě.)
Tam v dáli, v tiché údolině,
již stříbrem šumným řeka tká –
sní staré město v zahrad klíně,
jak z dávných časů pohádka.
Ó, dobře znám tě, město v dáli,
tvých tichých ulic snivý šer,
tvou zvonici, již mechy halí,
a zvonů hudbu u večer.
Ó, dobře znám tam každý kámen
a starých domů každý štít,
ať červánků ho zlatil plamen,
ať měsíc stříbrem na něm kmit.
Ó, dobře znám ta šerá loubí
a každé okno vidím v snech – –
to svlačec a to réva vroubí
a ptáci pějí v lupenech.
Ze starých zahrad večer v květnu,
se ozval slavík, soudruh hvězd –
18
a mnohou slyšel’s zalkat flétnu
i starých houslí snivou zvěst – –
***
V hloub zahrad starý dům se tají,
jej věnčí réva staletá;
tam v listoví si ptáci hrají
a mnohý v okna přilétá.
Znám dobře vše v tom starém domě,
je drahý mi tam každý kout,
a každý kámen sní tam o mně –
jak nemohl bych vzpomenout!
Krb starý plál jak hvězda v stínu
a zlato před mi na čele,
kdy dítě snil jsem v matky klínu
a v sny mé hráli andělé.
Z úst matky mnohá zněla báje
a ze rtů otce starý zpěv – –
ó, tenkrát hostil’s blaho ráje,
ty starý dome v stínu rév! –
***
19
Tam v drahý kraj, tam v modrou dáli
na zlatých křídlech pluji v snech – –
tam rtové duše krásu ssály
ó, přírodo, tvých na ňadrech!
Tam po prvé ty’s duši snivou
svou věčnou písní rozchvěla,
jíž stromy šumí notou tklivou,
i ptačí píseň veselá,
již v zefyru je slyšet vání
a v bzuku včely nad květem
a v hlasu bouře, ve vln lkání,
i v echu do skal zakletém.
Tam v duši moji přehluboko
jas červánků i zoře stek, –
a jako v jezer bezdné oko
tam skanul luny paprsek.
Mír souhvězdí a duhy něha
a meteorů zářný let,
i blesku žeh, jenž nebem šlehá,
mně v duši jiskrou pozalét.
20
Tam prvně Písně v jara čase
mou oblétaly snící skráň
a duše krásou spíjela se,
jak jezer modrem mladá laň – –
Tam prvně anděl Poesie
mně sladké šeptal předzvěsti...
Jím v duši věčná krása žije
a v srdci věčné bolesti.
1908.
21