STAŘÍ MĚŠŤANÉ.
(Své matce.)
Za nízkou zdí sad zelený se ztrácí,
jak ostrov tichý prostřed vzdutých vod –
Tam od staletí k dědu vnuk se vrací,
a za rodem tam ubírá se rod.
Tam v nízkých domech bez oken a dveří,
kde vezdy vládne šer a mrtvá tiš,
pod střechou, na níž vítr trávu čeří,
kde místo štítu naklání se kříž, –
tam v rodné, drahé prsti klínu svatém
měšťané staří věky klidně sní – –
Z nich mnohý jméno svoje vyryl zlatem
v rodného města desku pamětní.
A mnohý z nich tam na hradbách či v bráně,
kam cizáků kdys marný dral se vztek,
za zem svou bil se, jak děl zákon Páně,
a ocel v pěsti umíral jak rek.
Teď po let bouři, žití boji tuhém,
za věčný poklid splativ smrti daň,
24
nepřítel – přítel – druh tu v zemi s druhem
si smírně tiskne zkostlivělou dlaň...
Tam v stínu rodných lip, jichž haluzemi
jak varhanový šum by měkce táh,
tam staří měšťané spí klidně v zemi,
s tou drahou hlinou mísíce svůj prach.
A s nimi v popel rozpadá se zticha
minulost města, purpur slavných let,
čest primátorů, radních pánů pýcha,
prastarých rodů nejvzácnější květ.
Lesk řemesel a cechů stará sláva,
pradávná práva s králů pečetí –
vše s nimi tiše v prach se rozpadává
a zvolna mizí vnukům z paměti...
Tak spí a čekají, až v šerou cellu
den veliký jim zlatě vzplápolá,
až pozouny a kotly archandělů
Pán na poslední soud je zavolá.
Pak opustí svých hrobů stín a plíseň
a nadpozemským leskem oděni
25
ke chvále toho zanotují píseň,
jenž Pravda je a Život, Vzkříšení – –
A po oblacích půjdou plných slávy
s chorálem na rtechrtech, věrní poutníci – – –
A v posled v pokoře své skloní hlavy
před tváří boží, sluncem zářící...
Topičův Sborník 1921.
26