PROLOG.
Odkud jsi přišla, rci? Ó, z nebeských hvězd která
tě na svět vyslala, labuti sněhoperá? –
Kde v hájích Edenu jsi byla růžirůží vonnou,
než zkvetla’s na nivách, jež v našich slzách tonou? –
Ó, z které země jen, kde máj plá věčně svěží,
tvůj sudba zahnala člun pusté na pobřeží? –
Zda stará Atlantis z modravých lůna vod
svých stromů hesperských k nám v tobě slala plod –
či modrá říše vil od narcisových břehů
v svět s tebou poslala svých luhů vděk a něhu?
Ó, ráje tajemství – kdo strhne tvoji clonu?!
Mé dítě, buď jak buď, má píseň, rovna zvonu
tě vítá v cestu mou, tě zlatým hlasem vítá,
poutníka cizího, jenž z krajů, zoř kde svításvítá,
ze země posvátné k nám spěje vírou vzňatý
a v bílém rouše svém nám obraz nese svatý – –
Tak vroucně vítám tě a žehnám ti a pláči...
Ó, zůstaň se mnou vždy, pak za ráj svět mi stačí,
buď paprskem mých cest, ó, blažícím buď stínem,
jenž vítá poutníka ve kraji nehostinném –
buď plachtou bělostnou života na galeji,
buď vlajkou hvězdnatou, ó, buď i kotvou její! –
Ó, zaplaň v každý den mi čistou září, novou,
37
jak bílá jitřenka v oblohu azurovou,
buď sluncem v zenitu mých dnů – a soumrak tmící
až ke mě skloní se, ó, buď mou večernicí! – –
***
Dnes vím, ty’s byla tou, o níž jsem dávno sníval –
kdys v dětství, jako hoch, kdy večer na kraj splýval,
já snil v svých samotách o družce nepoznané,
jež kdesi v dáli dlí a stejnou touhou plane
po druhu snění svých – jak já že sní a tuší...
Ó, srdce spřízněná! Ó, zlatý moste duší,
jejž klenou andělé přes lesy, vody, vrchy
a po němž putují vše tajné sny a tuchy
dvou duší vzdálených, jež kdysi, v jiné době
a jiné na hvězdě se družívaly k sobě,
a rozloučeny pak, snad po věk, po staletí,
jak holubice dvě vstříc z dálavy si letí...
A tak jsem o tě snil, své družce o vzdálené,
zře v sladké tesknotě na nebe ohvězděné –
zatím co v chvílích těch, za lesy, kdesi v dáli,
tvé oči nevinné se k těmže hvězdám pialy,
k těm starým souhvězdím, bloudícím nebesklonem –
Tam skvěl se Sirius a Labuť s Orionem,
38
a drahou nebeskou, z opálů mléčných stkanoustkanou,
spěl Velký zlatý vůz tajemnou noci branou –
Ó, k téže Luně as tvé oči byly spiaty,
kde svatý harfeník hrál na svůj nástroj zlatý..zlatý...
Ó, noci čarovné, kde září vaše světla?!
kde modrá vaše báj? – Luh voněl, lípa kvetla,
z trav rosa svítila jak perla v lesku čistém – –
A ticho kolem kol – van sotva zachvěl listem,
a ptáček ze spaní kdes tikl pod lupením,
a noční lyšaj kol spěl s tajným šelestěním...
A luhy voněly, a v dálce lesy spaly – –
Má duše k duši tvé se hvězdnou nesla dálí –
Ty’s byla princeznou za sedmi doly, vrchy,
k níž v dálku nesly se mé zlaté sny a tuchy,
Ty v rouše blankytném, jíž v čele hvězda trůní..trůní...
A já byl rekem Tvým – ve zlatoskvoucí brni
a s mečem ohnivým, jenž oblit bájí slávou
pro tebe spěje v boj se saní sedmihlavou – –
Ty’s byla Neznámou, pro kterou v snění svém,svém
já v dálce objevit chtěl čárnou, zlatou zem,
já koráb budoval si pyšný – nad stožárem
má vlajka hvězdnatá se pnula nad vln svárem –
39
V dál jen – a ku předu! Co bouř chce s blesků palem?! –
Já budu vítězem a zlaté země králem! –
Ó, dnové pohádek! Ó, mládí zlatá zoře!
Kde zlatý korál tvůj? – Kdes leží na dně moře –
***
Jak nad svým žaltářem mnich dumá ze své celly –
ke knize Života jsa skloněn po věk celý,
já čítal tajemné tam zvěsti, v listu sterém,
jež osud od věků svým starým vepsal perem –
Já mnohou čet tam báj o lidstva věčném věnu:
o pekle, o nebi i zašlém o edenu,
i zvěsti ponuré, jež srdce hořem kruší,
a sladké báje zas, jež k hvězdám vznesou duši –
o víře, o světle a pravdě – čistém zdrojizdroji,
kde, ptáče znavené, duch lidský žízeň kojí...
Já čet tam o lásce, jež bohy činí z lidí,
s jíž stigmem na čele se otrok králem vidí –
o slasti blažící jak rosné o krůpěji,
i o tom, bezedné že moře bolest její – –
O vášní plamenech, v němž lidská od stvoření
se srdce spalují a v mrtvý popel mění –
40
o věčném zápasu, v němž duch se zmítá s hmotou,
jak zlatý střídá den se noci za temnotou –
o modrých výšinách, k nimž duch jak orel spěje,
by s křídlem zlomeným kles v propast beznaděje –
o zlatých zámcích snů, jež ční až v hvězdný plamen,
a z jejichž pýchy dnes je pustá suť a kámen –
o věčné mladosti já čet tam písmem zlatým,
jež k slunci pění se pohárem vrchovatým –
však v jeho třpytném dně se zmaru hádě svíjí...
O věčné kráse zvěst, o dobru, poesii,
o ženy půvabech a čáru života,
bublině zářící, jež v slunci mihotá,
by rozpryskla se v nic při větru zavanutí – –
o věčné marnosti a ledné říši smrti...
A Čas zas obracel svou rukou steré blány – –
Ty byly zlatem snů, ty krví srdce psány,
ty plály azurem a starých rájů leskem,
ty slzou svítily, ty žhnuly vášní bleskem –
ó, v malých stránkách těch, jak v škebli tušíš moře,
já nalez ukryto jsem všecko lidské hoře! –
***
Tak v knize života já čet, – po stránce stránku,
za nocí bouřlivých i jitřním při červánku,
41
ať v listí slétal květ, ať ledný sníh tam padal,
já čet v svých samotách a dumal, snil a badal –
A náhle, jako v mrak kdy slunce pablesk skane,
vstříc jeden vzplál mi list – písmeny duhotkané,
kde svěže pestřily se v zlatě inicial...
A jak by zavála mi v duši vůně fial,
a luh jak zavoněl by, rosou démantový...
A v sladkém vznícení já četl příběh nový –
pohádku o tobě – nejsladší žití zvěst –
pohádku o tobě – báj o dítěti hvězd.
Ó, sladce zněla mi, jak harfa zlatoskvělá
když v azur zašumí pod prsty Ariela,
hrdliček zlatý smích v ní chvěl se v době máje,
kdy snivě šumí bor a pramen v mechu hraje,
kdy laněk dumný zrak ti něhou svítí z klestí,
nad tůní leknín vzplá jak bílé lidské štěstí,
a hvozd i háj i luh zní sladkou lásky zvěstí...
Pohádka o tobě – – Nejsladší žítí mého –
V ní navrací se mi báj ráje ztraceného,
v ní Elysia jas, v ní starý Olymp řecký,
tam zlaté lyry zní, tam pějí Musy všecky,
tam Psyché prostírá svá křídla duhotkaná,
růžový Kupido svým šípem škádlí Pana,
kde včely Hymettu nad loukou šumí květnou,
a Echo ve skalách s lesbickou hrá si flétnou,
42
Dianin zlatý roh zní z lesů jako z báje,
pastýři milenkám kdy hrají na šalmaje,
a bílá Seléna s hvězd sklání čílko své,
kde Endymion sní v trav rose zářivé...
Pohádka o tobě! – – Ó, kéž je nekonečná,
jak hvězdný čarokruh, a jak sfer hudba věčná,
kéž v duši vezdy zní! Ó, kéž číst věčně mohu
tu sladkou rájů zvěst, kéž věčně na oblohu
od stránek zlativých, kde nebes jas je odlit,
smím svoje zraky vznést a tich se za tě modlit! –
***
Tak vzešla’s v žití mé, já žehnám ti a pláči...
Ó, zůstaň u mne vždy – pak za ráj svět mi stačí,
buď paprskem mých cest, ó, blažícím buď stínem,
jenž vítá poutníka ve kraji nehostinném,
buď plachtou bělostnou života na galeji,
buď vlajkou hvězdnatou, ó, buď i kotvou její! –
Ó, zaplaň v každý den mi čistou září novou,
jak bílá jitřenka v oblohu azurovou,
buď sluncem v zenitu mých dnů a soumrak tmící
až ke mě skloní se – ó, buď mou večernicí! – –
43