NEVĚRNÝ HRABĚ
Jí za noci májové hrabě dal slib
a na ruku prsten zlatý –
Teď v chudé své jizbě při svíci,
svatební šije si šaty.
Noc venku – jak hrob černavá –
však v duši panny světlo plá
a srdce blahem buší.
Slyš, kohout pěje! S novým dnem
hrabě si přijede pro ni!
A panna zří v okno a naslouchá,
zda podkova nezazvoní.
Než, všude ticho. Kde jen dlí?
Již červánkem se nebe rdí –
a po hraběti ni slechu.
Tak den plyne po dni a každý jak mrak,
noc každá – propastí hoře.
Však o hraběti žádná zvěst,
jak kámen když zapadne v moře.
Co s pannou děje se ubohou?
Běda, s chorobou z žalu zlou
se na loži v blouznění zmítá.
47
– Och, co že ty zvony tak truchle dnes zní,
jak zvonily by hranu? –
To pan hrabě dnes k oltáři
vznešenou vede si pannu!
Nevěstu sličnou ve věnci,
jsou družičky tu i mládenci,
a všichni samé kvítí.
Och, proč náhle panna ticha tak,
že srdce jí neslyšet v hrudi,
proč tvrdého ji ze spaní
již dennice neprobudí? –
Ó, hrabě, však z viny své budeš se kát!
Ji do rakve v svatební oblékli šat
a myrtou ověnčili.
Je za noci veselo na zámku tam,
jenž vysoko na skále stojí.
To hrabě s mladou chotí svou
svatební hody tu strojí.
Sta světel v síních plápolá
a hudba hraje do kola,
a všecko tu v jediném plesu.
Teď s fanfárou rohů, slyš, přípitek zní,
snoubencům na blaho příští! –
A poháry vesele zazvoní
a křišťál se o křišťál tříští.
48
A hosté co křepčí a dovádí,
hrabě si nevěstu odvádí
v svatyni lásky tichou –
Tam, sloupové lože kde ovíjí květ,
chce panenský vínek si vzíti –
V tom, slyš, to z věže houká sýc
a zvon začne dvanáctou bíti! –
Tu náhle prudkou vichřicí
uhasne svíce za svící
a mrtvá v komnatu kráčí – –
– „Jdu, milý, jdu si pro tebe,
když sám ty’s nepřišel pro mne!
Mě hoře k smrti sklátilo
pro slovo tvé věrolomné.
Věčné já na tě právo mám
a žádné živé tě nenechám,
vzdor peklu, věř, i nebi!
– Pojď, milý, a snubní mně polibek dej,
jak věrnému ženichu sluší,
a zemi poruč tělo své
a Bohu svoji duši!“ –
A mrtvá jak k jeho svůj přitiskla ret,
zatočil se s ním celý svět –
a bez dechu k zemi se skácel.
49