KRYSAŘ
Jak město by stihla kletba zlá, tu krysy řádí a zuří, kam padne zrak jich tmí se mrak, od sklepa po cimbuří. Marně je hubí past i jed, za jednu mrtvou – sto živých tu hned, jak strašné a žravé to plémě by z hlubin svých chrlila země. Pln myší kout každý, i chatrč i dům, a komora, sýpka i spíže, tu všude zlá havěť ta nese jen zmar, vše zhltá a zžírá a zhryže. Je po všem hned veta, kam krysí vnik rod, tu na padrť prohlodán práh je i schod, a krov, jejž myší zub drtí, den ze dne víc v troskách a v ssuti. Tu stejně v děsu a v strádaní živ chuďas je i s pánem, ten, onen bled a úzkostný hled se v cáru tu potácí zdraném. 7 Je město jak hřbitov a každý v něm duch, a nikde tu radost a píseň a ruch, a pod věže zborcenou bání zvon spadlý nevyzvání. Jaký to podivný, cizí muž do města cestu měří? Má ryšavý vous a zelený zrak a za čapkou kohoutí peří. Zarudlý plášť mu s beder vlá, za pasem trčí píšťala, škorně, jak zobce ptačí – Odkud se vzal, kam kráčí? V radnici vešel. – „Pozdrav vám, počestní, moudří vy páni! Z daleka jdu a kouzla znám, o nichž vy nemáte zdání. Dobrou-li dáte odměnu, myši vám z města vyženu, dím: luna, než k jitru dnes zbledne, nebude myšky tu jedné!“ – – „Buď vítán z dálky, muži ctný, ač rod tvůj nám neznám, ni jméno! Věz, vše, co dobrého prokážeš nám ,nám, buď štědře ti odměněno. 8 Myší když kletby zbavíš nás, měj vděčnost naši po všechen čas, a tolik zlata k tomu, že bohat se navrátíš domů!“ – Je půlnoc – jako duchů tvář zří luna v spící kraje. Jde pustým městem cizí muž a na píšťalu hraje – – Jsou podivné to zvuky, slyš! A kde jaká jen v městě myš, ať v podkroví, v síni, či v sklepě, vše za pištcem žene se slepě. A ze všech koutů to hrne se ven a kvičí to, vříská a piští, a píšťala nocí kvílivě zní, jak vítr když pustinou sviští – A krysař dál hude a kam stočí krok, tu myši hned za ním, spěch a skok, a jak mocným kouzlem by hnány, za hudcem řítí se z brány. Dál a dál vede myší spřež, v kraj pustý, jenž v temno se halí, tam k břehu, kde pod vrbou trouchnící své vlny řeka valí – 9 A v píšťalu, vichru jak dul by mu dech, a myši hned do vody, skok a spěch, a jitřní van sítím když kývá, ni jediná není z nich živa. Je veselo v městě – tu s lucernou, věř, bys myšky našel teď stěží! Zní v ulicích zvuky houslí a dud a fanfáry pozounů s věží. Tu každý, jak s beder by balvan si svrh, a líbá a objímá s druhem se druh, a kde co jen k tanci tu zazní, vše křepčí hned, výská a blázní. – „Nuž, vzácní páni, já splnil svůj slib, mně zlatem teď pospěšte splatit!“ – – „Zlý čaroděj jsi a ďábel tvůj druh, hleď v peklo, kam patříš, se vrátit! Ty zdráháš se, spíláš? Tož psovodi tě z brány města zprovodí!“ – Tu krysař se s pošklebkem sklání: – „Sám půjdu, vzácní páni.“ – A jak stín z brány vychází – Tu v trávě, pod hradbami, dav dětí skotačí, ples a smích, a družnými těší se hrami. 10 Jsou v kole tu hoši i děvčátka a dovádí, jako ta kůzlátka, a jak kvítí do věnce v máji, se v tanci tu proplétají – Tu krysař si píšťalu přitiskne k rtům a sladká z ní hudba se line, a každý tón pohádku vypráví, a stále zní jiné a jiné – – Tam zlatý zámek věží se v mrak, tam stříbrný jelen a duhový pták, kraj vil tam věčným plá květem – Ó, na věky blaze tu dětem! Hned hoši i děvčátka zastaví rej – „Hrej dál jen, kouzelný muži!“ A k pastýři, jak věrných oveček dav, se k hudci hned tulí a druží. A jdou za ním, kam jen pokyne, jak ve snu a v myšlence jediné: – Jak krásně as v čarovném kraji, o němž jim píšťalka bájí! – V té s rachotem náhle se otevře vrch a tajemnou kyne jim branou, a sotva tam krysař a drobná s ním druž, sluj s hromovou zavře se ranou – 11 Tu poslední z dětí, nejmenší všech, zpožděno, pod horou staví svůj spěch, a v touze tu zavzlyká marné: – „Chci za vámi v kraje ty čarné!“ – Než, skála se nehne. Tu k domovu sám se zpozdilec navrací – chvatem, a o pištci žvatlá a o druzích svých, a o hoře, o zámku zlatém – – Tu máť mnohá rukama zalomí a vše spěchá z brány, kde vrch se tmí – Ó, slzí těch marných a vzdechů! O dětech nikdy ni slechu. 12

ČARODĚJŮV SLUHA
Co v jizbě své, uprostřed koster a knih, co kutí ten kouzelník starý, jaké tam v kruhu z muřích noh provádí půlnoční čáry? – Jakou to, v záři sedmi svěc, potají divnou hněte věc z posvátné hřbitovní hlíny? To postava lidská, to lidská je tvář, již z prsti tu čaroděj lepí, to hliněný muž je, jak živý by byl, však něm je, hluch je a slepý! V tom sirnatým bleskem vzplá magický kruh a mrtvou, hle, hmotou chví života ruch, a v lidského mění se tvora! A čaroděj kyne a zvedá se muž, a ztrnule zří kol, jak zmámen, a dýše a v moci má nohu i paž, jen ústa jsou mrtva, jak kámen. A kráčí již, sklání se, tuhne co kov, jak mocným jen kouzlem tajemných slov mistr a pán jemu káže. 13 Tak čaroděj věrného sluhu má v něm, jenž slouží mu v noci i ve dne, je vědra tíž v paži mu skořápkou a centnýř, jak oblázek zvedne. V žár dmychá, kout každý smýčí i prah, že nikde tu pavuč a nikde tu prach, jak k ruce by šotků měl roje. Něm koná své práce a cizí mu svět a lidé v něm pouhými stíny – Jen sličnou-li mistrovu dcerku zří, jak život by vzňal se v něm jiný. Tu v sklenném mu oku vzplá ohnivý svit, a dmoucí hruď nemůže utišit, jak lidské by hřmělo tam srdce. Jí poblíž je vždycky a vyplní v mžik, co v jasném jen vyčte jí oku – květ nejkrasší v sadě jí strhne i plod a strážcem je v každém jí kroku. Než, pannu jen děsí němý ten muž, a prchá před ním, kde jen můž’, a v jizbě se zavírá svojí. Kdys v půlnoci temné, kdy všechen dům spí, a mistr kdes prodlévá v dáli, němý se sluha přikrádá tich, kde dívčí se jizba v tmu halí. 14 Zří v okno a rozkoš ho opíjí – Na lůžku, jak v sněhu lilijí, sní panna v měsíčném svitu – – Tu touha divá, jak třtinou bouř, podivným zazmítá tvorem, i skokem je v jizbě a pannu jak květ uchvátí paží svých svorem. Marně se brání, prosí, lká – Netvora náruč kovová nevydá spanilou kořist. A z domu ji nese, i rotí se lid, a marně stráž cestu mu příčí, on železnou paží v ráz rozmetá dav, jak obr roj trpasličí. A jak vod divé peřeje vyvrátí brány veřeje a v černý močál se žene – V té vrací se mistr a s hrůzou zří zlo a tajné hned svolává síly – Tu tvor divý pouští kořist svou a pouhou je troskou v té chvíli. A co stařec k hrudi dceř tiskne si blah, ranní, hle, vítr proklatcův prach roznáší do všech stran světa. 15

BÍLÁ PANÍ
Kol hradu nocí podzimní divoce vichřice sviští – Ve věžní jizbě nad branou bdí stráže při ohništi. Kmen v žáru praská a za stolem putují číše kolkolem a hlučné zní řeči a zpěvy. Tu na noční duchy a strašidla obratem hovor se stočí, ten upíra viděl, ten kostlivců rej, a onen psa ohnivých očí. Pak všem, jak dech když se zastaví – to starý klíčník vypráví zvěst divnou o bílé paní. – „S půlnocí hrobku opouští a obchází bašty a valy, v spanilé tváři tichý žal, šlář, jako mlha ji halí – Když potkáš ji, nepohne rtem, jen s vlídným kyne ti úsměvem, a jak stín v prázdno zmizí – 16 Kdo zřel ji, je jak kouzlem jat a zapomene kdy stěží. Tak hradem bloudí ubohá a rod svůj tu po věky střeží. Ó, běda, v úmyslu kdo zlém ji pohanou zraní, neb posměchem – ten dne se nedožije!“ – Tak vypráví stařec a kde tu kdo, v mlčení potřásá lebí – jen mladý tam zbrojnoš nad číší v posměšku rty své šklebí: – „Čím duch váš bludný? Dýmem a mhou! Přijď, paní, já sevřu tě v náruč svou a na rty ti polibek vtisknu!“ – V té dvanáctou na věži udeří zvon a vichrem v ráz světla vše zhasnou, a ve dveřích jizby, jak světlý stín, ženy zřít postavu jasnou – – Již ke stolu kráčí – tu, lapajíc dech, se rozprchne čeleď do koutů všech a mladý jen smělec tam civí. Ten v smíchu se zvedá a v objetí zjev snaží se zachytit bílý, a rty své, vínem střísněné, k průzračným ústům schýlí – 17 Však běda – mrtev v mžiku tom, jak podťatý se kácí strom a přízrak v temno se tratí – 18

MRTVÁ NEVĚSTA
Starou knihu čarodějnou v temném našel sklepení, samá tu jen muří noha, zaklínací znamení. S půlnocí, kdy měsíc nový, kouzelnými lze z ní slovy mrtvé k sobě přivábit – do záhrobních stínů shlédnout, tajůplnou roušku zvednout, za níž je tvůj osud skryt. Otevírá žluté blány, kouzelný kde zříti znak, volá slova čaromocná, divým ohněm plá mu zrak: – „Ty, jež’s mi, jak růže ranná, smrtí byla odervána a s ní klid můj na zemi – zaklínám tě mocí vyšší, opusť mrtvých stinnou říši, nevěsto má, zjev se mi!“ – 19 Náhle modravým se svitem noc kol zjasní mlhavá a uprostřed čarokruhu bílá stane postava – Ztlelý rubáš s ramen splývá, z holé lebky v noc se dívá prázdných zraků dutina – Běda těm, kdož mrtvé budí! Smělci dech se staví v hrudi, chví se, hrůzou zesiná. Rád by mrtvou odčaroval, stínům hrobu vrátil zpět – Běda, kouzelné to slovo v černé knize nevidět! Slovo jen! Krev buší v skráně – Ďáble, nelze přijít na ně! Pusta noc a houká sýc. Ó, ty chvíle hrůz a děsu! Mrtvá stojí beze hlesu, dutým zrakem v prázdno zříc – – Bože, duše svojí spásu za to slovo jediné! Marně! A muž v strašné strázni hrůzou bílý vlas si rve, úpí, šílí – je s ním veta – 20 posléz knihu v oheň metá, v smích propuká bláznivý – V tom slyš, kohout! Den plá v nachu – Mrtvá rázem hrstkou prachu a zaklínač – neživý. 21

REJ ČARODĚJNIC
Kde skalná hora pne se v mrak, svůj mladý pastýř zvedá zrak, hruď divnou se touhou mu chvěje. Kouzelná noc dnes májová! V půlnoc až nová luna vzplá, žen divých tam počnou se reje. Kdo v čarokruh jich vejít chce, kořání sobě laskavce ať při jarním natrhá hromu. V divém kdo reji, neznaven, vytrvá s nimi v nový den ,den, ten s pokladem vrátí se domů. A pastýř, jako běsy štván, opouští v taji z klestí stan a k tajemné hoře se plíží – Nedbá, že stádo děsí vlk a v chatě tam, již stíní buk, věrné že srdce stesk tíží! 22 Jak čáry zmámen chvátá dál, přes zmole, strže, srázy skal, kde témě se hory v noc zvedá. Tu stane posléz, v zem jak vbit – Tam palouk, stopen v luny svit, a na něm – běda, ó, běda! V žen divých reji strašlivém tu skála chví se, duní zem, vlá kštice, dme ňadro se holé – Směs těl tam v kruh se proplítá, tu rohy, srst a kopyta – to s ženkami ďábli tu v kole! Uprostřed na stolci ze zlata, obluda civí rohatá, ohnivé žezlo v spáru. Z dračí jí tlamy šlehá plam – běda, to kníže pekel sám, to temnot je duch a zmaru! Hrůzou se hochu úží dech, chce prchnout – marný však tu spěch, rej strh jej – ó, běda, je ztracen! A půl živ, zdrán a lkající v divé se zmítá směsici, jak list, jenž vichrem je schvácen. 23 Ó, zda jen Bůh ho vyslyší?! A v zmatku, tísni nejvyšší křížem se poznamená. Tu z ďáblů, ženek – jaký div! – jen trochu par – a trůn kde dřív – pustá jen skalní stěna! I na kolena poklesá a zrak pne v jitřní nebesa, a slza mu po tváři stéká – A Bohu vroucí chválu vzdav, tam chvátá, tich kde dříme brav, a věrné kde srdce ho čeká. 24

ZAKLÍNAČ
Ta lopota věčná a plesnivý chléb a věkem se hroutící chata! Kéž bohat bych byl a krásný měl dům a hody a měřice zlata! Když po dobrém štěstí se vyhne ti, ty čarami můžeš je přiměti, by k pokladům dalo ti klíče. Tam na rozcestí, s půlnocí, v lebek a kostí kruhu, ty z ducha temnot kouzlem zlým svého si uděláš sluhu. Ten poslušen a bez vády, zemské ti zjeví poklady, a rázem jsi bohat, jak kníže. Kde, ďáble, však na čáry ty vzít lidských lebek a hnátů? Je uloupit z hrobů? Ne, ví ďas, že nerad bych v ruce pad katu! Však, ať se v solný změním sloup, když nejsem všechněch troupů troup! Hoj, vím už, kostí kde spousta! 25 Noc temná – hřbitov jedna tiš – V té, slyš, klíč skřípe rzivý! K nevíře! V umrlčí komoře ne mrtvý dnes, leč živý! A s místa, kostí pln kde kout, jak nemoh by se odtrhnout, a kořist v uzel hází. Konečně! Bože, jaká tíž! Jak žernov to k zemi ho hrbí. Než, dál jen! S věže houká sýc a doutnivé v noc svítí vrby – A dál jak spěchá, shon a chvat, příšerně chřestí leb i hnát, jak v ranci o sebe tlukou. Tu křižovatka! Zmdlen a zdrán své břímě na zem skládá, a v strašlivý se staví kruh, jak zlé si kouzlo žádá. A oheň křeše, nítí troud, a dychtiv čeká, bědný bloud, hodinu na půlnoční. Slyš, bije dvanáct! Nuž, zjev se zlý a ukaž mi poklady země! Kde vězíš? Ó, hrůzo! Tam, hřbitov kde v tmách, cos kupí se, hlomozí temně! 26 A haraší kost a rubáš vlá – Ó, běda, mrtvých druž to zlá sem v klopotu žene se divém. Jak vichřice to přikvačí a hrozně se na smělce sápe, ten bez hlavy, ten bez paže, ten kulhá a po jedné cape – A v kruh se tísní víc a víc a každý skuhrá, jak ten sýc: – „Co vzal jsi, navrať zpátky!“ – A leb ten si béře a rámě ten, a hnátu se zmocňuje chromý – Bez dechu padá zaklínač, jak peň, jejž vichr zlomí. V té kohout kdesi zazpívá a rázem druž ta kostlivá, jak mlha se rozprchne ranní – – 27

LUNA
Hlubokým nebem luna plá, noc plna je kouzelné záře – V nejčistší stříbro stopeno podkroví samotáře. Tu každý kout se v jasu skví a tam, kde chorý v lůžku sní, jediná lilie svítí – Teď otvírá se zmdlelý zrak a okénkem do výšin těká, kde z luny číše zářící čarný svit na zemi stéká – Dívá se – dívá – ó, blahý cit! Zrak záře té nemůž’ se nasytit, a duši jak kouzlo když spíjí – Ó, jaká to bytost líbezná, nad všechny pozemské krasší, po luny bělostných paprscích s nebeských výšin se snáší?! A splývá stále níž a níž, teď okénkem se mihla již a k chorému jak sen se blíží – 28 Má roucho jako z démantů, a čelenku ze zlatých květů, tvář sladká věčný věští ples, jež cizí je tomuto světu – Plá bílou hvězdou její zrak a její hlas zní něžně tak, jak stříbrných strun znění – – „Pojď, opusť navždy hoře své, já v lunné kraje tě vznesu, kde život, jako sladká báj, ve věčném plyne plesu! Daleko stinných lidských cest, tam budeš bratrem zářných hvězd a světlých duchů druhem. – Tam v zlatý azur, jako pták se jasnými povzneseš křídly a duši svoji očistíš křišťálovými zřídly – Tam, zla kde není, ani vin, ty splyneš se mnou, světla syn, ve věčném souzvuku duší.“ – A vzdušnou jala ho náručí a líbá v žhoucí skráni, a z lůžka ho vede – a chorý hoch již v okénko stoupá za ní – 29 Teď obejmout chce ji v sladkých snách – Ó, běda, rámě v prázdno vztáh a v temnou hloubku se řítí – 30

KLEKÁNICE
– „Kéž doma bych byla, kéž v bezpečí jsem, zvon dávno již dozněl a soumrakem kraj všechen kol se halí. Je klekánic chvíle, kdy na lov jdou a běda, koho dopadnou – ten nikdy se nevrátí domů!“ – A děvče, klestí plný klín, od lesa chvátá – kol všude již stín, a vítr, slyš, po pláni kvílí. I běží, siná únavou, a mnohou šlépěj krvavou v zem tiskne nohou bosou. Tu za dívkou, běda, čí kroků to ruch? To žena je v šatě, jak z večerních mlh, líc žlutá a kštice – spleť zmijí. Bludičkou kmitá z důlků zrak a jako sova v noční mrak, příšerným zaskuhrá hlasem: 31 – „Pojď, dítě, se mnou a neměj strach, já krásnou mám chaloupku v lesa tmách, tam dnem, nocí ohníček hoří! Tu s kočičkou bílou můžeš si hrát a na zlatý přísti kolovrat a zpívat a plesat den celý!“ – Ji za ruku vzala. – „Ó, nech mne, slyš, já doma být musím, noc blízka je již, a otec i máti mě čeká!“ Než, marny tu prosby a slzy i vzdor, ji kostlivá ruka tiskne jak svor, a po pláni vleče již k lesu – Tu na rozcestí, z božích muk, zří obraz Panny – jej kvítím z luk tak často to věnčilo dítě. I obrací v tísni zrak tam svůj: – „Přesvatá Panno, při mně stůj, a od zlé mě vysvoboď moci!“ – Ó, dive! Obraz leskem vzplá a rukou kyne Maria a divá hned žena je mlhou – A dítě, v slzách dík šeptajíc, radostně spěchá, kde z tmy mu vstříc okénko domova svítí. 32

TANEC MRTVÝCH
Jak osamělý, pustý sad spí hřbitov v měsíčném svitu – Pod kříži, v hrobkách z dávných dnů, sta mrtvých spolu tlí tu. A v prostřed, jak pastýř, jenž stád střeží sen, chrám stojí, v ticho ponořen, a k starým těm spáčům časem, promlouvá zvonu hlasem. Však půlnoci když vzejde tajemný čas, ta doba zlých mocí a duchů, tu starý ten hřbitov – tak dávná zní zvěst – v příšerném oživne ruchu. Tu rázem vše hroby, jak kolkolem jsou, dokořán divem se otevrou a z rakví, jež práchnivějí, umrlci vstávají k reji. Tu rytíři, dávno jichž zanikl rod, s meči a v staré své zbroji, tu paní jich mrtvé i panen květ, v pradávném, rozpadlém kroji – 33 Tu zvetšelý brokát, jenž zlatem tkán, a mnohý šperk vzácný, jenž z lásky dán, a s lebek, jež krásou se skvěly, šlář vlaje ztrouchnivělý – Tu konšelé v zetlelých kožiších a v kmentu jich dcerky a paní, tu členové cechů, města kdys čest, i chudáci rozedraní – Tu všichni, jak z dávných vstali by dob, než, umrlec každý, pán i rob, a svorně tu staří i mladí, k nočnímu tanci se řadí – A hudci, z nichž strakatý klátí se cár, ze všech sem koutů se hrnou a rázem to zvukem píšťal zní a houslí zpuchřelých strunou – Tu rytíř i měšťan i potulný druh, muž, žena – v jediný pojí se kruh, a v příšerné, vířivé změti, divoce přes hroby letí – – Tak ve svitu měsíčném mrtvých druž v divokém reji se smýká a puchřící struna jak větru zní svist, a píšťala jak sýc tu hýká – 34 Však kohoutí zpěv jak ozve se tmou, tu rázem ti tam mrtví jsou a ten, jenž jde kolem té doby, jen mlhu zří nade hroby – – 35

UPÍŘlCE
Kdo se to v čase půlnočním k jinocha loži sklání? To mrtvá je milá v rubáši, s myrtou kol siných skrání! – „Proč, milá, nemáš pokoje, když černá již kryje tě země, proč z říše mrtvých, věčný kde mír, na svět se navracíš ke mně? – Ó, co jen v čase půlnočním hřbitovní sen tvůj ruší, co z hrobu tebe vyhání a klid tvé béře duši?“ – – „Já, běda, nemám pokoje, ni v den, ni v noční dobu, že místo s tebou k oltáři, já musila jít k hrobu! 36 – Ni živa, ni mrtva, ó, sudbo zlá, jsem upířicí divou, a pekelný svých ňader žár, zhasím jen krví živou! – Oh, milý, krev mi svoji dej, jež horoucí touhu mou zhojí, a věčný hrobu dá mi klid, a navěky s tebou mě spojí!“ – A v náruč ho vine, a na ústa rty svoje tiskne již ledné, že v hrdle se mu tají dech a líce víc bledne a bledne – A líbá ho, rtem ssajíc žíznícím vytrysklé krve pramen – V té zazpíval kohout! Je mrtvá ta tam, a hoch v lůžku schladlý – jak kámen. 37

VĚTRNÁ PANNA
Dvě chudé děti, v dlani dlaň, vrací se domů přes pustou pláň. Jak soumrakem kvílí vichru svist, jak povětřím zmítá se suchý list! Jak zuří a běsní kol větřice zlá! A děti, chvat jeden a noha již mdlá. I tisknou se k sobě, jak ptáčat dvé, a vichr jak metlou je šlehá a rve. Tu na mračnu divoce letícím, divná se žena snáší k nim – Má roucho, jak sníh, jak z mlhy šlář, a korunu ze stříbra – jednu zář. Kol siné líce kštic vlá mrak, ohnivým bleskem plá jí zrak. A jak by vítr sítinou třás, tajemným šeptem zní její hlas: 38 – Hoj„Hoj, pojďte mé děti, já ráda vás mám, a zlatý svůj zámek ukáži vám! Tam v mracích skví se na vrchu z mlh a most se k němu klene z duh. Jak slunce za dne, v noc měsícem plá a co hvězd v nebi oken má. Kol v sadě, kde květ – padlý sníh, jezero z křišťálů ledových. Tam labuť mám krásnou, z říše vil, bílou, jak mráz by ji postříbřil. S ní hrát si můžete po chuti, vzít stříbrné pírko jí z peruti. A sednout si na ni a letět s ní, daleko, do země sluneční – Hoj, pojďte jen se mnou a nebojte se, má náruč, jak pýří vás ponese!“ – Ó, marně ji prosí a žebroní, že doma být musí a nemohou s ní! A marně se brání a prchnout chtí – má divá již žena je v objetí. 39 A v mračnu, hnaném větrem zlým, v dálku je unáší povětřím – – Ztich vichr – temné po pláni teskné se nese volání. Nese se polem, přes souvrať: – „Dceruško! Synku! Vrať se vrať!“ – A v červáncích když hoří den, nad pustou roklí pláč a sten. Co zří, kdo v hloub se zadívá? Dvě dětská tílka – neživá. 40

RYBÁŘ A VÍLA
Na vlnách jezera zmítá se člun, v plachtu mu vichr duje – to mladý rybář do dáli za nevěstou svou pluje. Za pannou, jako z růže květ, veze jí prsten zlatý. Tu z kypících se noří vln zjev luzné vodní ženy, vlas rusý travou má propleten, tělo jak z vodní pěny – zrak tajemný má hlubin čar, hlas jako šepot sítí. „Stav, rybáři můj, stav svůj člun a se mnou pojď si hráti, jezerní král je otcem mým, má z perel háv moje máti – mé sestry nosí roucha z mlh a k zlatým harfám pějí! 41 „Stav, rybaři můj, stav svůj člun, pojď ve vodní říš moji, mám skvoucí zámek tam z křišťálu, na zlaté skále stojí – Tam smíš mě líbat, se mnou hrát a slavit lásky hody!“ „Já nemohu svůj stavět člun, ni slavit lásky hody, za nevěstou svou do dáli přes širé pluji vody – Za pannou, jako z růže květ, vezu jí prsten zlatý.“ Tu s hukotem se vody vzdmou a rybář hrůzou siný, a vlna s pěnou jako sníh smete ho do hlubiny – a jak hvězda mu nad hlavou blýskne se prsten zlatý – – V ráz vichr se tiší a v šepotu za vlnou vlna splývá, a z hlubin jak když k struně harf zpěv tklivý pozaznívá – – A v svitu luny pustý člun po širých vodách bloudí... 42

TANEČNICE
Máť s dcerou předou při svíci, přeslice hbitě se točí – Tu matka kolo zastaví a dí, slzu stírajíc s očí: „Bože, rok sotva, co otec tu dlel, vesele s námi rozprávěl, dnes, žel, již v zemi hnije!“ A zas chýlí hlavu a na přádlo za slzou slza splývá – V té slyš, to z krčmy z povzdálí šum hudby pozaznívá! To strun je zvuk a hlahol trub, jež zachví každým, kdo není dub, a krev mu proudí v těle. Tu jiskrou žehne dívčin zrak, červánkem líčko vzplá bledé, srdce jak ptáče v ní poskočí, vzdech zdržet nedovede. A nohy, jak kouzlo když zachvátí, ustanou kolovrat šlapati, a v tanečním kroku jen hrají. 43 – „Och, máti má, tak drahný čas, co doma se v samotě trudím! Však běda, vzdechy, ni slzami otce již neprobudím! Hrob temný je, však jasný svět, a mnohý má tak pro mě květ, a život můj dosud je májem! – Och, slyšte máti, jak hudba zní, že krev v žilách klokotá varem! Což sama mladá jste nebyla a růží jste nekvetla jarem? Nezhas-li ve vás všechen cit, mně přejte jen chvíli se veselit, ó, máti, jen taneček jeden!“ – – „Zadrž již, zadrž, bezbožná, čas smutku buď tobě svatý! Tré ještě pátků vytrvej a černé pak odložíš šaty! Rok truchlit posvátný je zvyk, by klidu došel nebožtík, ó, věčné přej mu spásy!“ – Co panně slova matčina! Dým, jenž se větrem tratí. Jde potají a z domu pospíchá, kde nad krčmou chvojka se klátí. 44 Tam veselá hudba a plno je svěc, a mnohé tu děvče a mládenec pospolu v tanci se točí. Marně však panna se usmívá, zrak marně kol otáčí žhavý – hoch žádný, co jich dokola, se pro ni nezastaví. Jak smuteční zří šat a šlář, hned každý ji míjí a odvrací tvář, jak strašidlem by byla. Tu hněvem i lítostí vzkypí jí hruď, zle hochů ji zhrdání kruší. Och, za tanec, za tanec jediný dala by třeba i duši! Svou duši a s ní život svůj, jen tančit, tančit, stůj co stůj, mít druha, buď to kdo buď! Sotvaže domyslí, kde se tu vzal náhle ten myslivec švarný, na čapce pírko havraní, a zrak tak ohnivě žárný? – A před hudci dukátem zazvoní a pěkně se panně ukloní, a rázem již oba jsou v kole – 45 I zvučí trouby a píšťaly a skřipky tak bláznivě znějí a s hříšnou pannou cizí host v divokém zmítá se reji. A tančí, víří, skok a spěch, že panně v hrdle vázne dech a hlava jde v závrati kolem – Tu náhle, k zemi jak schýlí svůj hled, se zachví a úděsem zbledne – běda, na noze druhově koňské kopyto shlédne! I marně chce prchnout, z úst dere se vzlyk – jak v kleštích svírá ji tanečník a divokým chechtá se smíchem. A na půl živa víří dál v obětí hrozného druha, až poslední zvuk vydá píšťala a poslední struna se trhá – V tom blesk vzplá s hromu rachotem – Druh zlý, jak propad by se v zem, a panna mrtva klesá. 46

NEVĚRNÝ HRABĚ
Jí za noci májové hrabě dal slib a na ruku prsten zlatý – Teď v chudé své jizbě při svíci, svatební šije si šaty. Noc venku – jak hrob černavá – však v duši panny světlo plá a srdce blahem buší. Slyš, kohout pěje! S novým dnem hrabě si přijede pro ni! A panna zří v okno a naslouchá, zda podkova nezazvoní. Než, všude ticho. Kde jen dlí? Již červánkem se nebe rdí – a po hraběti ni slechu. Tak den plyne po dni a každý jak mrak, noc každá – propastí hoře. Však o hraběti žádná zvěst, jak kámen když zapadne v moře. Co s pannou děje se ubohou? Běda, s chorobou z žalu zlou se na loži v blouznění zmítá. 47 – Och, co že ty zvony tak truchle dnes zní, jak zvonily by hranu? – To pan hrabě dnes k oltáři vznešenou vede si pannu! Nevěstu sličnou ve věnci, jsou družičky tu i mládenci, a všichni samé kvítí. Och, proč náhle panna ticha tak, že srdce jí neslyšet v hrudi, proč tvrdého ji ze spaní již dennice neprobudí? – Ó, hrabě, však z viny své budeš se kát! Ji do rakve v svatební oblékli šat a myrtou ověnčili. Je za noci veselo na zámku tam, jenž vysoko na skále stojí. To hrabě s mladou chotí svou svatební hody tu strojí. Sta světel v síních plápolá a hudba hraje do kola, a všecko tu v jediném plesu. Teď s fanfárou rohů, slyš, přípitek zní, snoubencům na blaho příští! – A poháry vesele zazvoní a křišťál se o křišťál tříští. 48 A hosté co křepčí a dovádí, hrabě si nevěstu odvádí v svatyni lásky tichou – Tam, sloupové lože kde ovíjí květ, chce panenský vínek si vzíti – V tom, slyš, to z věže houká sýc a zvon začne dvanáctou bíti! – Tu náhle prudkou vichřicí uhasne svíce za svící a mrtvá v komnatu kráčí – – – „Jdu, milý, jdu si pro tebe, když sám ty’s nepřišel pro mne! Mě hoře k smrti sklátilo pro slovo tvé věrolomné. Věčné já na tě právo mám a žádné živé tě nenechám, vzdor peklu, věř, i nebi! – Pojď, milý, a snubní mně polibek dej, jak věrnému ženichu sluší, a zemi poruč tělo své a Bohu svoji duši!“ – A mrtvá jak k jeho svůj přitiskla ret, zatočil se s ním celý svět – a bez dechu k zemi se skácel. 49

MRTVÁ LOĎ
Burácí moře noci tmou – V chatrči světélko kmitá. Čí to tam v nízké jizbici přeslice vrčí hbitá? Kdo to tam v době půlnoční samoten, v hoři, stesku bdí, bělostné přádlo přede? Bůh utěš pannu ubohou! Tak sama v světě širém, jak ve vichřici lodice, zmítána mořským vírem – Tak smutná tu a jediná, jak beze slunce květina v samotě žalem vadne. Truchlo je, teskno, sirotě – Otce jí vody vzaly, máť chorou hoře zlomilo, brat v boji pad’ kdes v dáli. Ó, běda, milý s korábem za moře odplul, v cizí zem, a nevrací se zpátky! 50 Žel, nevrací se, nevrací, a míjejí dnové i léta – Ó, běda, snad kdes zahynul v neznámém kraji světa! Ó, běda, snad kdes na dně vod, kde mořských potvor žije rod, potopen s lodí leží! – „Och, bez milého, co mi svět! Poušť bez vláhy a kvítí, noc černavá, noc hluboká, v níž hvězda nezasvítí! Ó, Bože, hříšnou vlídně suď a s milým sveď mě, buď kde buď, ať mrtvý, nebo živý!“ Lká panna hořce, v duši tíž a v srdci žalu muka – Vtom slyš, kdos venku na dveře tak známě pozaťuká! A než se panna naděje, zapraští vetché veřeje a plavec v jizbě stojí. – „Och, tys to, ty, och, můj milý, či zrak můj přelud šálí? Bůh vyslyšel mě nehodnou a vrací mi tě z dáli! 51 Mně z temné noci svítá den – Ó, vítán buď a pozdraven, a rci, jak s tebou bylo?“ – – „Z daleké země za mořem já, milá, připlul k tobě – tam není vichřic, bouří zlých, vše ticho tam, jak v hrobě. Chceš, milá, chceš tam se mnou plout a na věky tam mojí slout?“ – – „Jsem tvojí na vše časy!“ – – „Tam počasí se nestřídá, a není změny žádné, tam tráva roste zelená a nikdy neuvadne. Chceš, milá, chceš tam se mnou plout a na věky tam mojí slout?“ – – „Jsem tvojí na vše časy!“ – – „Tam prostřed vod můj tichý dům, kde poklady své kryji, tam perlou vlas tvůj ozdobím a korálem tvou šíji. Chceš, milá, chceš tam se mnou plout a na věky tam mojí slout?“ – – „Jsem tvojí na vše časy!“ – 52 A panna plesá radostí, a chvatně v šat se halí, a spěchá s milým, černá loď kde kotví při úskalí – Tu, kam zrak padne, vládne zmar, je zlomen stěžeň, z plachet cár a po plavcích ni vzdechu – Zachví se panna úzkostí – loď pustá zle ji leká. – „Zda, milý můj, to koráb tvůj, s nímž plout chceš do daleka? Och, bojím se té pouti zlé, je moře širé bouřlivé a loď tvá je tak bědná!“ – – „Loď moji moře neděsí, ni mlhy, bouří vřavy, jak vichřice se žene v dál a nic ji nezastaví! Pojď, milá, na palubu skoč, tu strachu míti, není proč, tu v bezpečí jsi se mnou!“ – A v náruč stisk ji, skok a skok, a na palubě stáli, a vichr zadul divoce, a loď se hnala v dáli – 53 A letí mořem, jeden trysk, a nestaví se u skalisk a nevyhne se vírům. Strašná to plavba, divoká, v šíleném loď hřmí běhu, a nikde nezřít přístavu, a nikde nezřít břehu – A nikde hvězda nesvítá, jen měsíc mračny prokmitá, jak umrlce tvář siná – Strašná to plavba, divoká, jak sýc, slyš, vichr hýká, jak feny vlny kol nich řvou a pěna v tvář jim stříká – A v pusté noci černý mrak, co chvíli křikne bouřlivák, jak nedobré by věstil. A lodi kolem dokola obludy mořské víří a chvostem vlny bičují a strašlivě se štíří – A ze syčících vodních pěn,pěn noří se shluky mořských žen a teskným hlasem kvílí – 54 Tu panna plna úděsu a jako list se chvěje, a k plavci již se tiskne blíž – – „Och, milý, zle se děje!“ – Však, jak mu ve tvář pohlédne, hned všecka hrůzou pobledne a mrákoty jdou na ni. – „Och, můj milý, och, věci zlé, kdo utiší mé žaly! Proč mrtvě tak zří oči tvé, jež jiskrou svítívaly?“ – – „Já strašlivou jsem bouří plul a blesk mi zraky sežehnul – Víc, neptej se, má milá!“ – – „Och, můj milý, och, věci zlé, bez konce moje bědy! Proč ruka tvá, jak bez krve, a studí jako ledy?“ – – „Já věčné zimy spatřil břeh a ovanul mě smrti dech – Víc neptej se, má milá!“ – – „Och, můj milý, och, věci zlé, Bůh milostiv mé duši! Proč v hrudi tvé tiš hrobová a srdce nezabuší?“ – 55 – „Já k zemi plul, kde neznám žal a srdce v moři pochoval – Víc neptej se, má milá!“ – A loď se žene dál a dál, jak peruť by ji nesla, a nikdo plachty neřídí, a nikdo nemá vesla – A vichr sténá, moře hřmí, a plavec slůvka nepoví, a panna ruce spíná – Tu náhle pablesk úsvitu se smekne po stožáru a místo plavce – umrlec tu v zdraném stojí cáru – Tvář siná, oči zkalené, kol hlavy řasy zelené a s těla voda crčí. Vykřikne panna zděšeně a hrůzou všecka zmírá – Ó, běda, v náruč ledovou již umrlec ji svírá – A na rty její chvějící, polibek tiskne smrtící, och, veta po ní, veta! – 56 Tu strašně vichr zahýká a moře zaburácí a ve vln propast kypící loď, jako v hrob se kácí – Tvá, běda, panno, sudba zlá! Co moře vzalo – nevydá. Bůh milostiv buď tobě! 57 OBSAH:
Krysař7 Čarodějův sluha13 Bílá paní16 Mrtvá nevěsta19 Rej čarodějnic22 Zaklínač25 Luna28 Klekánice31 Tanec mrtvých33 Upířice36 Větrná panna38 Rybář a víla41 Tanečnice43 Nevěrný hrabě47 Mrtvá loď50
[59] BALADY Napsal KAREL DEWETTER Vytiskly Grafické závody Pour a spol. pro nakladatelství Šolc a Šimáček společnost s r. o. v Praze II. – 1939 –
[61] SPISY KARLA DEWETTERA.
Balady, 1904. Zpěvy duše, 1905. Malostranská trilogie, 1910. Skřítek Puk, 1911. Příhody Damiánovy, 1913. Náš pradědeček, 1913. II. vyd. 1925. Zlatý věk, 1915. Můj strýc Silvestr, 1916. II. vyd. 1919. Rukopis v láhvi, 1916. Hřích Jany Grimové, 1917. II. vyd. 1921. Cena hlav. města Prahy (Turkova). Odměna České akademie. Granátník císařův, 1917. Poklad „Mary Glowe“, 1917. Listy z Vltavína, 1918. Vlast osvobozená, 1918. Mrtví žijí, 1919. Česká píseň, 1919. Román Richarda Loma, 1920. Pohádka o domově, 1921. Pramen, 1922. Tabatěrková princezna, 1922. Drahokam z hvězd, 1923. Světla buditelů, 1924. Poslední cop, 1926. [62] Děti revoluce, 1926. Městečko na ostrově, 1926. Nebeská romance, 1926. Loupežníci z českých lesů, 1927. Jihočeská elegie, 1929. Cena Čes. akad. (Kaňkův fond.) Zlatý kolovrat, 1930. Čest. odměna Čes. akademie. Zelená čepice, 1930. Jezerní panna, 1931. Píseň o plavci a mořské víle, 1931. Dáma v zrcadle, 1932. Bruncvík, 1933. Dobrodružství Matěje Píšťaly, 1934. Vltavínská dobrodružství, 1937. Balady, 1939.
E: ts; 2007 [63]