ZAKLÍNAČ
Ta lopota věčná a plesnivý chléb
a věkem se hroutící chata!
Kéž bohat bych byl a krásný měl dům
a hody a měřice zlata!
Když po dobrém štěstí se vyhne ti,
ty čarami můžeš je přiměti,
by k pokladům dalo ti klíče.
Tam na rozcestí, s půlnocí,
v lebek a kostí kruhu,
ty z ducha temnot kouzlem zlým
svého si uděláš sluhu.
Ten poslušen a bez vády,
zemské ti zjeví poklady,
a rázem jsi bohat, jak kníže.
Kde, ďáble, však na čáry ty
vzít lidských lebek a hnátů?
Je uloupit z hrobů? Ne, ví ďas,
že nerad bych v ruce pad katu!
Však, ať se v solný změním sloup,
když nejsem všechněch troupů troup!
Hoj, vím už, kostí kde spousta!
25
Noc temná – hřbitov jedna tiš –
V té, slyš, klíč skřípe rzivý!
K nevíře! V umrlčí komoře
ne mrtvý dnes, leč živý!
A s místa, kostí pln kde kout,
jak nemoh by se odtrhnout,
a kořist v uzel hází.
Konečně! Bože, jaká tíž!
Jak žernov to k zemi ho hrbí.
Než, dál jen! S věže houká sýc
a doutnivé v noc svítí vrby –
A dál jak spěchá, shon a chvat,
příšerně chřestí leb i hnát,
jak v ranci o sebe tlukou.
Tu křižovatka! Zmdlen a zdrán
své břímě na zem skládá,
a v strašlivý se staví kruh,
jak zlé si kouzlo žádá.
A oheň křeše, nítí troud,
a dychtiv čeká, bědný bloud,
hodinu na půlnoční.
Slyš, bije dvanáct! Nuž, zjev se zlý
a ukaž mi poklady země!
Kde vězíš? Ó, hrůzo! Tam, hřbitov kde v tmách,
cos kupí se, hlomozí temně!
26
A haraší kost a rubáš vlá –
Ó, běda, mrtvých druž to zlá
sem v klopotu žene se divém.
Jak vichřice to přikvačí
a hrozně se na smělce sápe,
ten bez hlavy, ten bez paže,
ten kulhá a po jedné cape –
A v kruh se tísní víc a víc
a každý skuhrá, jak ten sýc:
– „Co vzal jsi, navrať zpátky!“ –
A leb ten si béře a rámě ten,
a hnátu se zmocňuje chromý –
Bez dechu padá zaklínač,
jak peň, jejž vichr zlomí.
V té kohout kdesi zazpívá
a rázem druž ta kostlivá,
jak mlha se rozprchne ranní – –
27