TANEC MRTVÝCH
Jak osamělý, pustý sad
spí hřbitov v měsíčném svitu –
Pod kříži, v hrobkách z dávných dnů,
sta mrtvých spolu tlí tu.
A v prostřed, jak pastýř, jenž stád střeží sen,
chrám stojí, v ticho ponořen,
a k starým těm spáčům časem,
promlouvá zvonu hlasem.
Však půlnoci když vzejde tajemný čas,
ta doba zlých mocí a duchů,
tu starý ten hřbitov – tak dávná zní zvěst –
v příšerném oživne ruchu.
Tu rázem vše hroby, jak kolkolem jsou,
dokořán divem se otevrou
a z rakví, jež práchnivějí,
umrlci vstávají k reji.
Tu rytíři, dávno jichž zanikl rod,
s meči a v staré své zbroji,
tu paní jich mrtvé i panen květ,
v pradávném, rozpadlém kroji –
33
Tu zvetšelý brokát, jenž zlatem tkán,
a mnohý šperk vzácný, jenž z lásky dán,
a s lebek, jež krásou se skvěly,
šlář vlaje ztrouchnivělý –
Tu konšelé v zetlelých kožiších
a v kmentu jich dcerky a paní,
tu členové cechů, města kdys čest,
i chudáci rozedraní –
Tu všichni, jak z dávných vstali by dob,
než, umrlec každý, pán i rob,
a svorně tu staří i mladí,
k nočnímu tanci se řadí –
A hudci, z nichž strakatý klátí se cár,
ze všech sem koutů se hrnou
a rázem to zvukem píšťal zní
a houslí zpuchřelých strunou –
Tu rytíř i měšťan i potulný druh,
muž, žena – v jediný pojí se kruh,
a v příšerné, vířivé změti,
divoce přes hroby letí – –
Tak ve svitu měsíčném mrtvých druž
v divokém reji se smýká
a puchřící struna jak větru zní svist,
a píšťala jak sýc tu hýká –
34
Však kohoutí zpěv jak ozve se tmou,
tu rázem ti tam mrtví jsou
a ten, jenž jde kolem té doby,
jen mlhu zří nade hroby – –
35