ČARODĚJŮV SLUHA
Co v jizbě své, uprostřed koster a knih,
co kutí ten kouzelník starý,
jaké tam v kruhu z muřích noh
provádí půlnoční čáry? –
Jakou to, v záři sedmi svěc,
potají divnou hněte věc
z posvátné hřbitovní hlíny?
To postava lidská, to lidská je tvář,
již z prsti tu čaroděj lepí,
to hliněný muž je, jak živý by byl,
však něm je, hluch je a slepý!
V tom sirnatým bleskem vzplá magický kruh
a mrtvou, hle, hmotou chví života ruch,
a v lidského mění se tvora!
A čaroděj kyne a zvedá se muž,
a ztrnule zří kol, jak zmámen,
a dýše a v moci má nohu i paž,
jen ústa jsou mrtva, jak kámen.
A kráčí již, sklání se, tuhne co kov,
jak mocným jen kouzlem tajemných slov
mistr a pán jemu káže.
13
Tak čaroděj věrného sluhu má v něm,
jenž slouží mu v noci i ve dne,
je vědra tíž v paži mu skořápkou
a centnýř, jak oblázek zvedne.
V žár dmychá, kout každý smýčí i prah,
že nikde tu pavuč a nikde tu prach,
jak k ruce by šotků měl roje.
Něm koná své práce a cizí mu svět
a lidé v něm pouhými stíny –
Jen sličnou-li mistrovu dcerku zří,
jak život by vzňal se v něm jiný.
Tu v sklenném mu oku vzplá ohnivý svit,
a dmoucí hruď nemůže utišit,
jak lidské by hřmělo tam srdce.
Jí poblíž je vždycky a vyplní v mžik,
co v jasném jen vyčte jí oku –
květ nejkrasší v sadě jí strhne i plod
a strážcem je v každém jí kroku.
Než, pannu jen děsí němý ten muž,
a prchá před ním, kde jen můž’,
a v jizbě se zavírá svojí.
Kdys v půlnoci temné, kdy všechen dům spí,
a mistr kdes prodlévá v dáli,
němý se sluha přikrádá tich,
kde dívčí se jizba v tmu halí.
14
Zří v okno a rozkoš ho opíjí –
Na lůžku, jak v sněhu lilijí,
sní panna v měsíčném svitu – –
Tu touha divá, jak třtinou bouř,
podivným zazmítá tvorem,
i skokem je v jizbě a pannu jak květ
uchvátí paží svých svorem.
Marně se brání, prosí, lká –
Netvora náruč kovová
nevydá spanilou kořist.
A z domu ji nese, i rotí se lid,
a marně stráž cestu mu příčí,
on železnou paží v ráz rozmetá dav,
jak obr roj trpasličí.
A jak vod divé peřeje
vyvrátí brány veřeje
a v černý močál se žene –
V té vrací se mistr a s hrůzou zří zlo
a tajné hned svolává síly –
Tu tvor divý pouští kořist svou
a pouhou je troskou v té chvíli.
A co stařec k hrudi dceř tiskne si blah,
ranní, hle, vítr proklatcův prach
roznáší do všech stran světa.
15