MRTVÁ NEVĚSTA
Starou knihu čarodějnou
v temném našel sklepení,
samá tu jen muří noha,
zaklínací znamení.
S půlnocí, kdy měsíc nový,
kouzelnými lze z ní slovy
mrtvé k sobě přivábit –
do záhrobních stínů shlédnout,
tajůplnou roušku zvednout,
za níž je tvůj osud skryt.
Otevírá žluté blány,
kouzelný kde zříti znak,
volá slova čaromocná,
divým ohněm plá mu zrak:
– „Ty, jež’s mi, jak růže ranná,
smrtí byla odervána
a s ní klid můj na zemi –
zaklínám tě mocí vyšší,
opusť mrtvých stinnou říši,
nevěsto má, zjev se mi!“ –
19
Náhle modravým se svitem
noc kol zjasní mlhavá
a uprostřed čarokruhu
bílá stane postava –
Ztlelý rubáš s ramen splývá,
z holé lebky v noc se dívá
prázdných zraků dutina –
Běda těm, kdož mrtvé budí!
Smělci dech se staví v hrudi,
chví se, hrůzou zesiná.
Rád by mrtvou odčaroval,
stínům hrobu vrátil zpět –
Běda, kouzelné to slovo
v černé knize nevidět!
Slovo jen! Krev buší v skráně –
Ďáble, nelze přijít na ně!
Pusta noc a houká sýc.
Ó, ty chvíle hrůz a děsu!
Mrtvá stojí beze hlesu,
dutým zrakem v prázdno zříc – –
Bože, duše svojí spásu
za to slovo jediné!
Marně! A muž v strašné strázni
hrůzou bílý vlas si rve,
úpí, šílí – je s ním veta –
20
posléz knihu v oheň metá,
v smích propuká bláznivý –
V tom slyš, kohout! Den plá v nachu –
Mrtvá rázem hrstkou prachu
a zaklínač – neživý.
21