BÍLÁ PANÍ
Kol hradu nocí podzimní
divoce vichřice sviští –
Ve věžní jizbě nad branou
bdí stráže při ohništi.
Kmen v žáru praská a za stolem
putují číše kolkolem
a hlučné zní řeči a zpěvy.
Tu na noční duchy a strašidla
obratem hovor se stočí,
ten upíra viděl, ten kostlivců rej,
a onen psa ohnivých očí.
Pak všem, jak dech když se zastaví –
to starý klíčník vypráví
zvěst divnou o bílé paní.
– „S půlnocí hrobku opouští
a obchází bašty a valy,
v spanilé tváři tichý žal,
šlář, jako mlha ji halí –
Když potkáš ji, nepohne rtem,
jen s vlídným kyne ti úsměvem,
a jak stín v prázdno zmizí –
16
Kdo zřel ji, je jak kouzlem jat
a zapomene kdy stěží.
Tak hradem bloudí ubohá
a rod svůj tu po věky střeží.
Ó, běda, v úmyslu kdo zlém
ji pohanou zraní, neb posměchem –
ten dne se nedožije!“ –
Tak vypráví stařec a kde tu kdo,
v mlčení potřásá lebí –
jen mladý tam zbrojnoš nad číší
v posměšku rty své šklebí:
– „Čím duch váš bludný? Dýmem a mhou!
Přijď, paní, já sevřu tě v náruč svou
a na rty ti polibek vtisknu!“ –
V té dvanáctou na věži udeří zvon
a vichrem v ráz světla vše zhasnou,
a ve dveřích jizby, jak světlý stín,
ženy zřít postavu jasnou – –
Již ke stolu kráčí – tu, lapajíc dech,
se rozprchne čeleď do koutů všech
a mladý jen smělec tam civí.
Ten v smíchu se zvedá a v objetí
zjev snaží se zachytit bílý,
a rty své, vínem střísněné,
k průzračným ústům schýlí –
17
Však běda – mrtev v mžiku tom,
jak podťatý se kácí strom
a přízrak v temno se tratí –
18