MRTVÁ LOĎ
Burácí moře noci tmou –
V chatrči světélko kmitá.
Čí to tam v nízké jizbici
přeslice vrčí hbitá?
Kdo to tam v době půlnoční
samoten, v hoři, stesku bdí,
bělostné přádlo přede?
Bůh utěš pannu ubohou!
Tak sama v světě širém,
jak ve vichřici lodice,
zmítána mořským vírem –
Tak smutná tu a jediná,
jak beze slunce květina
v samotě žalem vadne.
Truchlo je, teskno, sirotě –
Otce jí vody vzaly,
máť chorou hoře zlomilo,
brat v boji pad’ kdes v dáli.
Ó, běda, milý s korábem
za moře odplul, v cizí zem,
a nevrací se zpátky!
50
Žel, nevrací se, nevrací,
a míjejí dnové i léta –
Ó, běda, snad kdes zahynul
v neznámém kraji světa!
Ó, běda, snad kdes na dně vod,
kde mořských potvor žije rod,
potopen s lodí leží!
– „Och, bez milého, co mi svět!
Poušť bez vláhy a kvítí,
noc černavá, noc hluboká,
v níž hvězda nezasvítí!
Ó, Bože, hříšnou vlídně suď
a s milým sveď mě, buď kde buď,
ať mrtvý, nebo živý!“
Lká panna hořce, v duši tíž
a v srdci žalu muka –
Vtom slyš, kdos venku na dveře
tak známě pozaťuká!
A než se panna naděje,
zapraští vetché veřeje
a plavec v jizbě stojí.
– „Och, tys to, ty, och, můj milý,
či zrak můj přelud šálí?
Bůh vyslyšel mě nehodnou
a vrací mi tě z dáli!
51
Mně z temné noci svítá den –
Ó, vítán buď a pozdraven,
a rci, jak s tebou bylo?“ –
– „Z daleké země za mořem
já, milá, připlul k tobě –
tam není vichřic, bouří zlých,
vše ticho tam, jak v hrobě.
Chceš, milá, chceš tam se mnou plout
a na věky tam mojí slout?“ –
– „Jsem tvojí na vše časy!“ –
– „Tam počasí se nestřídá,
a není změny žádné,
tam tráva roste zelená
a nikdy neuvadne.
Chceš, milá, chceš tam se mnou plout
a na věky tam mojí slout?“ –
– „Jsem tvojí na vše časy!“ –
– „Tam prostřed vod můj tichý dům,
kde poklady své kryji,
tam perlou vlas tvůj ozdobím
a korálem tvou šíji.
Chceš, milá, chceš tam se mnou plout
a na věky tam mojí slout?“ –
– „Jsem tvojí na vše časy!“ –
52
A panna plesá radostí,
a chvatně v šat se halí,
a spěchá s milým, černá loď
kde kotví při úskalí –
Tu, kam zrak padne, vládne zmar,
je zlomen stěžeň, z plachet cár
a po plavcích ni vzdechu –
Zachví se panna úzkostí –
loď pustá zle ji leká.
– „Zda, milý můj, to koráb tvůj,
s nímž plout chceš do daleka?
Och, bojím se té pouti zlé,
je moře širé bouřlivé
a loď tvá je tak bědná!“ –
– „Loď moji moře neděsí,
ni mlhy, bouří vřavy,
jak vichřice se žene v dál
a nic ji nezastaví!
Pojď, milá, na palubu skoč,
tu strachu míti, není proč,
tu v bezpečí jsi se mnou!“ –
A v náruč stisk ji, skok a skok,
a na palubě stáli,
a vichr zadul divoce,
a loď se hnala v dáli –
53
A letí mořem, jeden trysk,
a nestaví se u skalisk
a nevyhne se vírům.
Strašná to plavba, divoká,
v šíleném loď hřmí běhu,
a nikde nezřít přístavu,
a nikde nezřít břehu –
A nikde hvězda nesvítá,
jen měsíc mračny prokmitá,
jak umrlce tvář siná –
Strašná to plavba, divoká,
jak sýc, slyš, vichr hýká,
jak feny vlny kol nich řvou
a pěna v tvář jim stříká –
A v pusté noci černý mrak,
co chvíli křikne bouřlivák,
jak nedobré by věstil.
A lodi kolem dokola
obludy mořské víří
a chvostem vlny bičují
a strašlivě se štíří –
A ze syčících vodních pěn,pěn
noří se shluky mořských žen
a teskným hlasem kvílí –
54
Tu panna plna úděsu
a jako list se chvěje,
a k plavci již se tiskne blíž –
– „Och, milý, zle se děje!“ –
Však, jak mu ve tvář pohlédne,
hned všecka hrůzou pobledne
a mrákoty jdou na ni.
– „Och, můj milý, och, věci zlé,
kdo utiší mé žaly!
Proč mrtvě tak zří oči tvé,
jež jiskrou svítívaly?“ –
– „Já strašlivou jsem bouří plul
a blesk mi zraky sežehnul –
Víc, neptej se, má milá!“ –
– „Och, můj milý, och, věci zlé,
bez konce moje bědy!
Proč ruka tvá, jak bez krve,
a studí jako ledy?“ –
– „Já věčné zimy spatřil břeh
a ovanul mě smrti dech –
Víc neptej se, má milá!“ –
– „Och, můj milý, och, věci zlé,
Bůh milostiv mé duši!
Proč v hrudi tvé tiš hrobová
a srdce nezabuší?“ –
55
– „Já k zemi plul, kde neznám žal
a srdce v moři pochoval –
Víc neptej se, má milá!“ –
A loď se žene dál a dál,
jak peruť by ji nesla,
a nikdo plachty neřídí,
a nikdo nemá vesla –
A vichr sténá, moře hřmí,
a plavec slůvka nepoví,
a panna ruce spíná –
Tu náhle pablesk úsvitu
se smekne po stožáru
a místo plavce – umrlec
tu v zdraném stojí cáru –
Tvář siná, oči zkalené,
kol hlavy řasy zelené
a s těla voda crčí.
Vykřikne panna zděšeně
a hrůzou všecka zmírá –
Ó, běda, v náruč ledovou
již umrlec ji svírá –
A na rty její chvějící,
polibek tiskne smrtící,
och, veta po ní, veta! –
56
Tu strašně vichr zahýká
a moře zaburácí
a ve vln propast kypící
loď, jako v hrob se kácí –
Tvá, běda, panno, sudba zlá!
Co moře vzalo – nevydá.
Bůh milostiv buď tobě!
57
OBSAH:
Krysař7
Čarodějův sluha13
Bílá paní16
Mrtvá nevěsta19
Rej čarodějnic22
Zaklínač25
Luna28
Klekánice31
Tanec mrtvých33
Upířice36
Větrná panna38
Rybář a víla41
Tanečnice43
Nevěrný hrabě47
Mrtvá loď50
[59]
BALADY
Napsal
KAREL DEWETTER
Vytiskly
Grafické závody Pour a spol.
pro nakladatelství
Šolc a Šimáček společnost s r. o.
v Praze II.
– 1939 –
[61]
SPISY KARLA DEWETTERA.
Balady, 1904.
Zpěvy duše, 1905.
Malostranská trilogie, 1910.
Skřítek Puk, 1911.
Příhody Damiánovy, 1913.
Náš pradědeček, 1913. II. vyd. 1925.
Zlatý věk, 1915.
Můj strýc Silvestr, 1916. II. vyd. 1919.
Rukopis v láhvi, 1916.
Hřích Jany Grimové, 1917. II. vyd. 1921. Cena hlav. města Prahy (Turkova). Odměna České akademie.
Granátník císařův, 1917.
Poklad „Mary Glowe“, 1917.
Listy z Vltavína, 1918.
Vlast osvobozená, 1918.
Mrtví žijí, 1919.
Česká píseň, 1919.
Román Richarda Loma, 1920.
Pohádka o domově, 1921.
Pramen, 1922.
Tabatěrková princezna, 1922.
Drahokam z hvězd, 1923.
Světla buditelů, 1924.
Poslední cop, 1926.
[62]
Děti revoluce, 1926.
Městečko na ostrově, 1926.
Nebeská romance, 1926.
Loupežníci z českých lesů, 1927.
Jihočeská elegie, 1929. Cena Čes. akad. (Kaňkův fond.)
Zlatý kolovrat, 1930. Čest. odměna Čes. akademie.
Zelená čepice, 1930.
Jezerní panna, 1931.
Píseň o plavci a mořské víle, 1931.
Dáma v zrcadle, 1932.
Bruncvík, 1933.
Dobrodružství Matěje Píšťaly, 1934.
Vltavínská dobrodružství, 1937.
Balady, 1939.
E: ts; 2007
[63]